Český Šternberk je gotický hrad přestavěný na zámek, stojící na hřebeni v nadmořské výšce přibližně 350 metrů na levém břehu řeky Sázavy nedaleko dálnice D1 v okresu Benešov. Hrad je chráněn jako kulturní památka a od roku 2008 také jako národní kulturní památka.

Pevnost byla založena roku 1241 Zdestavem z Divišova na ostrém skalnatém břehu středního toku Sázavy. Název hradu pochází z erbu jeho zakladatelů – rodu Divišoviců – který užíval zlatou osmicípou hvězdu. V německém prekladu se tato symbolika promítla do jména: Stern znamená hvězdu a Berg horu.

V patnáctém století došlo k prvnímu výraznému posunu v osudu hradu, když jej převzala větev Holických ze Šternberka. Roku 1467 se hrad stal cílem neúspěšné obrany proti vojsku krále Jiřího z Poděbrad. V následujících letech se podařilo během doby vrátit pevnost Šternberkům zpět, králem Vladislavem Jagelonským dokonce roku 1479. Panství zůstalo v jejich rukou až do roku 1712, kdy zemřel Jan Václav a větev vymřela. Poté si hrad osvojili jiní vlastníci, včetně činných představitelů rodu – mimo jiné Kašpara ze Šternberka, který v roce 1820 stál při vzniku Muzea Království českého a přispěl i na vydávání Českého muzea.

Roku 1841 byl hrad koupen Zdeňkem ze Šternberka, čímž se Rod Šternberků vrátil k jeho vlastnictví, které trvalo až do roku 1949, kdy jej stát vyvlastnil. Nový režim však jmenoval kastelána Jiřího Sternberga (1888–1965), syna posledního majitele. Během jeho správy sepsal inventář a zachránil řadu původních předmětů. V restituci byl hrad roku 1992 vrácen potomkům původních vlastníků.

Architektonicky se na hradě odráží jeho dlouhá transformace. Jádro stavby si zachovává raně gotickou podobu. Ve čtrnáctém století byl zdokonalen obranný systém stavbou obranné věže na severní straně, spojenou s hradem hradbou. V následujících dvou stoletích, zejména po obsazení roku 1467, prošel hrad opravami a bylo zvýšeno jeho obranyschopnosti stavbou jižní předsunuté bašty zvané Hladomorna, která se dochovala do současnosti. V sedmnáctém století se zde podílel na úpravách také italský štukatér Carlo Brentano. Poslední zásadní rozšíření proběhlo roku 1751, kdy byl dostavěn dolní zámek u ohradní zdi.

Předsunutá bašta představuje zajímavý případ vojenské architektury patnáctého století. Má vícebokou bateriovou věž s břitem otočeným k jihu. V suterénu se nacházela skladovací místa, první patro disponovalo pěticí chodbiček se střílnami pro děla, druhé patro bylo vyzděno nebo hrázděno. Přes praktické omezení – úzké přístupové chodby a malé palebné úhly – věž měla spíše demonstrovat obranyschopnost pevnosti.

Hrad je dnes přístupný veřejnosti a svými staletými vrstvami architektury vypovídá o vývoji českého hradního stavitelství od gotiky až do baroka.