Kostel Nanebevzetí Panny Marie stojí při okraji kdysi uzavřeného vojenského újezdu Hradiště v Doupovských horách, v části obce Doupovské Hradiště na Karlovarsku. Jde o zříceninu bývalého farního a poutního chrámu, který je od roku 1964 chráněn jako kulturní památka. Lokalita má dlouhé kořeny – nejstarší písemná zmínka pochází již z roku 1264, kdy byla obyvatelům okolních obcí dána svoboda.

Na místě dnešní zříceniny stál původně gotický, patrně dřevěný kostelík neznámého zasvěcení, který se předpokládá byl postaven počátkem třináctého století. Roku 1272 se území dostalo pod patronátu cisterciáckého kláštera v Oseku, který jej obdržel od krále Přemysla Otakara II. Mniši se rozhodli zdejší posvátný prostor zvýšit – roku 1352 zde podle návrhu neznámého architekta vystavěli nový gotický kostel zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie. Stavbu slavnostně vysvětili téhož roku.

Farní kostel dlouhý čas patřil oseckému klášteru, až do roku 1465, kdy jej král Jiří z Poděbrad postoupil panství hradu Andělská Hora. Stal se pak závislým chrámem místního děkánství. Postupem času si půdu vybírala – již roku 1721 zprávy zmiňovaly velmi špatný stav stavby. Na popud Františka Josefa Černína, majitele nedalekého Kysiblu, byl pak v letech 1731–1736 na místě gotického chrámu postaven nový barokní kostel. Jeho architektem se stal František Maxmilián Kaňka, který stavbu osobně opakovaně navštěvoval. Základní kámen položili roku 1732, stavbu fary zahájili roku 1733. Brzy po dokončení byl kostel povýšen na farní.

Následující staletí byla naplněna běžnou péčí – opravami věže po větrném zápasu roku 1777, obnovou varhan roku 1780 či opravou kostelního hodinového stroje roku 1781. Roku 1801 si další vichřice vybrala daň, když strhla kříž z věže. Roku 1839 udeřil do věže blesk, jeho důsledky se podařilo napravit. Nejrozsáhlejší rekonstrukce proběhla v letech 1885–1888, kdy se opravily kostel, fara i hospodářské stavby. Zároveň vznikl roku 1892 nový hřbitov, jeho prvním pohřbencem se stal někdo 5. února 1893. Další větší práce na střechách a vnějších površích připadly na roky 1903–1904.

Dvacáté století přineslo zkoušky. Za první světové války byly rekvírovány dva zvony. Následně se v průběhu meziválečných desetiletí prováděly opravy střech, omítek a interiéru. Po druhé světové válce došlo k odsunu německého obyvatelstva, místní farnost byla zrušena. Od prosince 1946 se o duchovní správu staral kněz Vojtěch Sádlo, který dojížděl z jiného chrámu. Roku 1953 se území zapojilo do nově vzniklého vojenského újezdu, kostel uzavřela armáda. Bohatý inventář byl část po části přemístěn do jiných kostelů či do pražské zrcadlové kaple (barokní varhany). Zbytek padl kořisti času a zlodějů.

Vojenský užitek si vyžádal své – kostel se stal skladištěm, vojenským prostorem pro uskladnění semen. Roku 1966 vznikl zde požár, jehož příčinou vojenské lesy uváděly samovznícení uskladněné řepky. Kostel pak již zůstal opuštěn a v následujících desetiletích se postupně zdevastoval. Jen nedaleko stávala barokní socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1767, která dlouhá léta ležela poničená na zemi. Teprve v letech 2007–2008 byla vyzvednuta, rekonstruována a umístěna u kostela svatého Michaela Archanděla v nedalekých Andělské Hoře.

Dnes, po vyňatí z vojenského újezdu, představuje Svatobor svědectví o proměně krajiny, věry a dějin. Návštěvník zde může číst v kamenech příběh gotické zbožnosti, barokní nádhery i tragických období, která kraje postihla.