Invalidovna v Praze 8-Karlíně je rozsáhlá barokní stavba stojící na Sudkových sadech (čp. 24), která byla vybudována v letech 1731–1737 podle vzoru pařížské Hôtel des Invalides. Od roku 2017 má status národní kulturní památky a od května 2018 ji spravuje Národní památkový ústav, který připravuje její rekonstrukci a využití pro kulturní a komunitní účely.

Počátky Invalidovny sahají do roku 1658, kdy hrabě Petr Strozzi ve své závěti založil vojenskou invalidní nadaci pro péči o válečné invalidy. Původně měla fungovat v Hořicích, avšak na podnět císaře Karla VI. byla stavba realizována na pražském Karlíně. Půdorysné dispozice vypracoval vídeňský architekt Josef Emanuel Fischer z Erlachu, realizační projekt patří Kiliánu Ignácu Dientzenhoferu. Základní kámen byl položen za přítomnosti samotného císaře Karla VI. 15. srpna 1732. Ambiciózní projekt počítal s ubytováním více než čtyř tisíc invalidů s jejich rodinami. Do smrti Karla VI. v roce 1740 byla však realizována pouze devítina původního plánu.

Místo, kde Invalidovna stojí, má bohatou historii. Pozemky patřily od 13. století řádu křižovníků s červenou hvězdou, s výjimkou husitské doby a třicetileté války. V 16. století během morové epidemie byl zde vybudován špitál s chudobincem a kostelem Obrácení svatého Pavla. Třicetiletá válka jej zničila, následně byl obnoven, ale josefínské reformy na konci 18. století jej znovu zrušily a v roce 1861 byl kostel zbořen.

Invalidovna byla zpočátku provozována pražským arcibiskupstvím. V roce 1814 přešla do správy Všeobecného invalidního fondu. V 80. letech 19. století se rozvinul nový rozmach – budova byla renovována, vytvořily se terénní úpravy a přibyly sochařské prvky. V nikách vestibulu byly umístěny plastiky generálů od sochaře Tomáše Seidana. V parku byl vztyčen pomník ženistům, kteří padli při záchraně civilního obyvatelstva během povodně v roce 1890. Osm let později byla odhalena busta Petra Strozziho od Mořice Černila.

Po první světové válce v Invalidovně sídlila Družina československých válečných poškozenců. V roce 1919 byly přestěhovány exponáty Vojenského muzea. Po roce 1920 proběhla rozsáhlá přestavba vedená architekty Josefem Vejrychem a Viktorem Benešem, během které byla budova elektrifikována. Do roku 2014 patřila Ministerstvu obrany a sídlily tu vojenské archivy. Později přešla do správy Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.

Budova je dlouhodobě v horším technickém stavu, který zhoršila povodeň v srpnu 2002. Veřejnosti byla otevřena poprvé po několika desítkách let v září 2009 v rámci Dnů evropského kulturního dědictví – jediného dne ji navštívilo více než dva tisíce lidí.