Šternberský palác se nachází na Hradčanském náměstí čp. 57 v Praze 1, poněkud straně od středu náměstí, na okraji Jeleního příkopu. K paláci se vchází levým křídlem Arcibiskupského paláce. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka a od roku 2026 má status národní kulturní památky.

Osudy pozemku sahají do doby renesanční, kdy zde stál palác rodu Lobkoviců. Budovu obývali jeho vlivní členové, mezi nimi také Kryštof starší Popel z Lobkovic, nejvyšší hofmistr cesar Rudolfa II. V průběhu 17. století palác postupně přecházel do majetku dalších šlechtických rodů – Fürstenbergů a následně Schwarzenbergů. V roce 1690 se stal vlastnictvím Šternberků, která určitě změnila jeho osud.

Hrabě Václav Vojtěch ze Šternberka se rozhodl vystavět na tomto místě nový palác. V roce 1697 přikoupil sousední Sasko-lauenburský palác a zahájil stavbu v roce 1698. Stavební práce se protáhly až do roku 1707. I když se původní plány neuskutečnily zcela, vznikl zde jeden z nejproslulejších příkladů baroka v českých zemích.

Na počátku 19. století se palác dostal do vlastnictví Společnosti vlasteneckých přátel umění, která jej koupila v roce 1811. Společnost v letech 1835–1842 provedla rozsáhlou dostavbu jižního křídla, kterou realizoval stavitel Jan Novotný. Tato přestavba respektovala pozdní klasicistní styly, přesto však vzniklo nové barokní průčelí odpovídající celoreplikám stavby. V průběhu let 1821 až 1847 pak v paláci našly útočiště sbírky Národního muzea, které zde dalo prostor vědecké práci – mezi pracovníky, kteří se zde věnovali rozvoji české vědy, patřili Pavel Josef Šafařík a Karel Bořivoj Presl. Zde také bydleli archivář Václav Hanka a malíř Antonín Mánes.

V roce 1871 se palác stal vlastnictvím Spolku paní a dívek sv. Anny, který v něm zřídil Ernestinum – útulnu pro mentálně postižené lidi. Byla to první takováto zařízení v Rakousko-Uherské monarchii, pojmenované po mecenášce Ernestině, kněžně z Auerspergu. Pod tímto jménem se palác někdy připomíná i v odborné literatuře.

Po roce 1918 jej užívala Československá armáda. Palác postupně sloužil jako sídlo vojenské intendantní školy, později jako prostory protektorátního vojska a od roku 1945 jako sídlo Hradní stráže. Teprve v roce 1947 se stal majetkem Národní galerie.

Autorství budovy zůstává dodnes nejasné. Za nejpravděpodobnějšího se přijímá Giovanni Battista Alliprandi, přestože není vyloučena spoluúčast Jana B. Matheye, autora šternberského zámku v Troji. Uváděna jsou i jména dalších možných stavitelů, mj. Domenico Martinelli, Kryštof Dientzenhofer či Johann Bernhard Fischer z Erlachu.

Interiérové výzdobě věnovali pozornost přední umělci doby. Štukové práce pocházejí z dílen Giuseppe Donata Frisoniho, zatímco na malířské výzdobě se podíleli Michael Václav Halwax, Matěj Nettel, Jan Rudolf Bys a Jan Václav Kratochvíl.

Dnes palác slouží jako galerie evropského malířství Národní galerie. Stálá expozice zde umožňuje návštěvníkům poznat bohatství evropských uměleckých sbírek a zároveň obdivovat výjimečnou architektonickou kvalitu samotné stavby.