Kostel svatého Mikuláše v Boleticích na Českokrumlovsku představuje výjimečný doklad románské stavitelské tradice a středověké malířské kultury. Díky své poloze na vyvýšenině zvané Olymp, jihovýchodně od původní obce, patří mezi takzvané kostelce – kostely odstupňované vůči svému okolí.

Stavba vznikla pravděpodobně v polovině 12. století. Nejstarší doložená zmínka o kostele se objevuje v darovací listině Přemysla Otakara II. z roku 1263. V té době již stála jeho základní podoba s loží a věží, kterou lze považovat za nejstarší součásti stavby. Západní část kostela ozdobovala tribuna, fungující jako oratoria pro důležité osoby.

V přechodu ze 13. na 14. století podstoupil kostel zásadní změnu – původní apsida na východním konci byla nahrazena moderní, kolmo zakončeným kněžištěm. Tato nová část byla vyzdobena středověkými freskami, které dodnes svědčí o umělecké úrovni doby. Roku 1400 jej papež Bonifác IX. začlenil do vlastnictví zlatokorunského kláštera, čímž se opat stal jeho oficiálním patronem a mohl do něj dosazovat své kněze.

V 10. letech 15. století dostala stavba nový přístavek – sakristii se síťovou gotickou klenbou stejného typu, jaký se zachoval v milevském klášteře. Během třicetileté války, v létech 1623 až 1625, byl kostel barokně upraven a nově vymalován podle tehdejších vkusů. V roce 1714, za panování císaře Karla VI., získala loď kazetový strop, který pozměnil jeho vnitřní charakter.

Devatenácté a první polovinu dvacátého století prošel kostel několika opravami, které však nenarušily jeho historickou podstatu. Po druhé světové válce však nastala pro stavbu kritická doba – od roku 1947 se ocitl na území vojenského újezdu, což vedlo k postupnému chátření. Až po pádu komunismu v roce 1989 armáda začala investovat do jeho záchrany, včetně výměny krovů, podlah a střechy. Zásadní zlom přišel 1. ledna 2016, kdy byl kostel spolu s osadou Boletice vyčleněn z vojenského újezdu a připadl obci Kájov, která se od té doby věnuje jeho postupné rekonstrukci.

Nejcennější součástí interiéru jsou středověké fresky v kněžišti, uspořádané do čtyř vodorovných pásů. Nejspodnější pás vyplňuje dekorativní drapérie, horní tři obsahují výjevy z christologického cyklu postupující odshora dolů, zleva doprava.

V prvním pásu je zachyceno : Zvěstování Panně Marii, Navštívení Panny Marie, Narození Krista, Klanění tří králů – kde novorodený Kristus drží v ruce tři růže, motiv známý i z rukopisů královny Elišky Rejčky – a Obětování Páně.

Druhý pás začíná částečně zakrytým výjevem, který se předpokládá být Vraždením betlémských nemluvňátek. Následuje neobvyklá kompozice dítěte se svatozáří ponořeného v nádobě, která podle znalce Petra Pavelce představuje nejpravděpodobněji Narození, pojmenování a omytí sv. Jana Křtitele – výjev vzácný na území Česka. Dalších pět výjevů je nerozpoznatelných nebo téměř zaniklých. V pásu dále pokračuje Křest Páně a pás končí Vjezdem Krista do Jeruzaléma.

Třetí pás věnuje se Kristovu Pasionálu a obsahuje Omývání nohou apoštolům, Kristuse vedeného biřici, Kristuse korunovaného trnovou korunou a Bičování Krista. Následuje dojemná scéna Jana Evangelisty a Panny Marie, kteří s bolestným výrazem přihlížejí Kristovu utrpení. Pás pokračuje Přibíjením Krista na kříž, Ukřižováním dvou lotrů, samotným Ukřižováním Krista, Snímáním z kříže a Ukládáním do hrobu. Cyklus završuje Zmrtvýchvstání Krista a velkým výjevem Posledního soudu.

Navštívit kostel znamená vstoupit do vrstev československé historie a vidět, jak se středověké umění a architektura podařilo přežít všechny horka a zimy posledních osm set let.