Klášter minoritů patří k nejstarším institucím Litoměřic. Založil jej pražský biskup Jan II., který jej určil pro řád minoritů – členské hnutí františkánské rodiny. Podle historika J. Lipperta byl klášter s kostelem sv. Jakuba Staršího postaven roku 1233, kdy údajně přišli do města první tři minorité italského původu. Mezi nimi byl i bratr Clemens, který se stal prvním kvardiánem. Listinně je nejstarší zmínka doložena roku 1253, když se připomínají bratři Jakub a Jan vedoucí zdejší komunitu.

Klášter stál v severovýchodní části Litoměřic při městských hradbách a byl stavěn podle řádových pravidel minoritů. Kostel byl záměrně velmi jednoduchý s dlouhým presbytářem, a vlastní konvent odděloval od města zeď. Z opatnosti vedla z kláštera malá fortna přímo do hradebního příkopu. Minorité zde žili skromně, sbírali almužny a dodržovali svá řádová pravidla. Postupem času se však komunita začala majetkem bohatit – jsou známy zmínky o klášteře z let 1339, 1390 a 1409.

Na počátku patnáctého století čelil klášter zásahu husitských válek. Roku 1421 zde kvardián a konvent uspořádali významné zasedání katolického kléru, na kterém se přítomní církevní predstavitelé (asi dvoustě osob) vyslovili proti odpadlému arcibiskupovi. Když se husité zmocnili Litoměřic, zabavili veškerý klášterní majetek v okolí, který si minority postupem času na okrajích města pořídily. Přesto se zdá, že komunita v klášteře přetrvala, ačkoliv v velmi stísněných poměrech. Některé zprávy naznačují, že v obnově kláštera žil po dobu někdy jen jediný mnich.

V šestnáctém století se klášter znovu začal vzmáhat. Roku 1533 byl obnoven kostel sv. Jakuba. Vztahy mezi minority a městem však zůstaly napjaté. Roku 1546 museli minorité na naléhání císaře Ferdinanda I. odstoupit část svých pozemků za klášterem pro zřízení nových masných krámů.

Dvacátého února 1610 byl klášter vydrancován při vpádu pasovských vojsk; mniši sice včas utekli, ale klášter utrpěl značné škody. Катастрофа přišla během českého povstání let 1618–1621, když městská rada klášter i kostel zabavila a předala místním německým protestantům. Minorité buď utekli, nebo byli povražděni. Německí protestanti pak budovu poměrně nákladně opravili a užívali ji jako svůj chrám.

Po nastolení protireformace se vrátili zástupci minoritů do Litoměřic. V únoru 1621 byl do kláštera uveden P. Václav z Týnice jako první minorita po dlouhé pauze. Obnovením se zabýval i P. Antonín Barchetti, který měl hlavní zásluhu na opravě kostela. Kvardián Dr. J. Sancius, apoštolský generální komisař, však nespokojil se jen vrácením majetku – roku 1622 žádal od města a od německých protestantů odškodnění za zničení a ztráty komunity. Po vypuštění Němců z města si Sancius zajistil čtyři jejich domy jako kompenzaci. Klášter trpěl s celým městem během následujících bouří třicetileté války; roku 1631 jej během saského vpádu devastoval nový útok.

Roku 1785 se klášter a s ním spojený kostel staly majetkem řádu dominikánů. Dnes je kompleks chráněn jako kulturní památka České republiky a připomíná složitou minulost českého katolicismu a Litoměřic v éře náboženských rozkolů. >>>>