Vítejte u vily Tugendhat v brněnské čtvrti Černá Pole, na ulici Černopolní. Stojíte před jednou z nejvýznamnějších staveb moderní architektury 20. století. Vilu navrhl německý architekt Ludwig Mies van der Rohe a byla postavena v letech 1929 až 1930 pro manžele Fritze a Grete Tugendhatovy. Není to secesní dům plný ozdob, ale čistá funkcionalistická stavba, kde platí zásada, že méně je více. Bílá omítaná hmota, rovná střecha a velké skleněné plochy vytvářejí dojem klidu a jednoduchosti. Když se díváte na dům z ulice, vidíte jen jedno nenápadné podlaží. To proto, že vila je postavena na svahu a její hlavní obytný prostor se skrývá o patro níž, otevřený směrem do zahrady a k výhledu na město.

Vstoupíte horním podlažím, kde se nachází vstupní hala a ložnice. Toto patro je záměrně komorní a tiché. Mies van der Rohe chtěl, aby návštěvník nejprve prošel skromnějším prostorem a teprve potom sestoupil po schodišti dolů, kde ho čeká překvapení. Tento sestup je součástí architektonického zážitku, dramaturgie pohybu domem. Všimněte si, jak jsou materiály i tady voleny s maximální péčí, každý detail má svůj smysl a nic není náhodné.

Když sejdete do hlavního obytného prostoru, ocitnete se v jedné z nejslavnějších místností moderní architektury. Je to velká, plynule členěná plocha bez pevných zdí. Prostor nedělí příčky, ale volně stojící prvky. Nejobdivovanější je onyxová stěna, příčka z medově zbarveného kamene dovezeného z pohoří Atlas v Maroku. Za slunečného dne, když paprsky procházejí kamenem, onyx prosvítá a rozzáří se teplými odstíny oranžové, jantarové a zlaté. Je to živý prvek, který mění svou barvu podle denní doby. Nedaleko stojí zaoblená přepážka z ebenového dřeva makassar, která odděluje jídelní kout. Nosnou konstrukci netvoří zdi, ale štíhlé ocelové pilíře opláštěné leštěným chromem. Tyto sloupy se v prostoru lesknou jako zrcadla a nesou celou váhu stavby, takže stěny mohly zmizet a ustoupit sklu.

Právě sklo je duší tohoto prostoru. Celoskleněné stěny vysoké téměř tři metry oddělují interiér od zahrady. Jejich kouzlo spočívá v tom, že se dvě z těchto obrovských tabulí daly elektricky zajet dolů do podlahy. Když se sklo spustilo, hranice mezi domem a zahradou zmizela a obývací prostor doslova splynul s přírodou. Byla to na svou dobu naprosto revoluční technická vymoženost. Podlahu tvoří světlý travertin, kámen, který svým klidným povrchem sjednocuje celý prostor. Nábytek navrhl sám architekt přímo pro tento dům. Najdete tu elegantní křeslo Brno Chair, pojmenované právě podle tohoto města, a slavné kožené křeslo Barcelona Chair. Každý kus doplňuje celkovou harmonii a čistotu prostoru.

Z obytného prostoru vyjdete na terasu a do zahrady na svahu. Odtud se otevírá krásný výhled na centrum Brna. Za dobrého počasí uvidíte siluetu hradu Špilberk i věže katedrály svatých Petra a Pavla na Petrově. Zahrada byla od počátku promyšlenou součástí celého konceptu. Skleněné stěny ji vtahovaly dovnitř a dům se naopak otevíral ven, takže se vnitřek a vnějšek prolínaly v jeden celek. To byla podstata Miesovy představy o bydlení v souladu s přírodou a světlem.

Osud vily byl dramatický. Židovská rodina Tugendhatových musela před hrozbou nacismu v roce 1938 emigrovat. Za války byl dům zabaven a později sloužil jako rehabilitační centrum a škola. Teprve v roce 2001 byla vila zapsána na seznam světového dědictví UNESCO jako jediná památka moderní architektury v České republice s tímto oceněním. V letech 2010 až 2012 prošla náročnou a pečlivou rekonstrukcí v hodnotě zhruba sto sedmdesáti milionů korun, při níž byly obnoveny původní materiály i technická zařízení včetně zajíždějících oken. Dnes vilu spravuje Muzeum města Brna a je přístupná veřejnosti pouze na předem rezervovanou prohlídku. Stojíte tak v domě, který změnil pohled na to, jak může vypadat lidské bydlení.