Zřícenina hradu Potštejn se tyčí na zalesněném kuželovitém návrší jihovýchodně od obce Potštejn v okrese Rychnov nad Kněžnou ve východních Čechách. Svou polohou i rozlohou patří k nejvýraznějším dominantám střední části Podorlicka a jako celek je chráněna jako kulturní památka.

Místo má prehistorické kořeny. Na hradním vrchu stávalo již v pravěku hradiště, které bylo zřejmě poškozeno nebo zcela zničeno při stavbě středověkého hradu. Podle nalezené keramiky bylo osídleno v době lužické a slezskoplatěnické kultury.

Gotický hrad vyrostl v souvislosti s kolonizací povodí středního toku Divoké Orlice. Zbudoval jej Půta z rodu západočeských Drslaviců, pravděpodobně na konci 13. století – část odborné literatury uvádí rozmezí let 1270 až 1287. Pojmenování hradu se odvozuje od jména zakladatele: Půtův kámen, německy Puttenstein, časem zkomolené na Potštejn.

První písemná zmínka pochází z roku 1312, kdy jsou v souvislosti se sporem s pražskou patricijskou rodinou Prošů zmiňováni majitel Procek z Potštejna a jeho syn Mikuláš. Právě Mikuláš se záhy proslavil jako jeden z největších odpůrců Lucemburků v Čechách a loupeživý rytíř. Roku 1339 přišel jeho odpor k násilnému konci: markrabě Karel hrad oblehl, po devíti týdnech dobyl, zabrán a zbořen – a Mikuláš byl při obléhání zabit. Roku 1341 vrátil král Jan Mikulášovým synům většinu zboží, avšak Potštejn si ponechal; Půticové přenesli sídlo na nedaleký Velešov.

Karel IV. hrad roku 1356 odkoupil od Mikulášových potomků a přikročil k jeho obnově s úmyslem vytvořit centrum královského potštejnského panství. V následujících desetiletích hrad přecházel zástavou z ruky do ruky – před rokem 1371 jej Karel zastavil opolskému knížeti Bolkovi, roku 1396 Jindřichovi Lacembokovi z Chlumu, roku 1398 moravskému markraběti Prokopovi. Roku 1399 byl hrad neúspěšně obléhán vojsky panské jednoty vystoupivší proti Václavovi IV.

Roku 1410 postoupil král Václav IV. hrad své manželce Žofii, zároveň jej však dal do zástavy Hynkovi Krušinovi z Lichtenburka. Po Žofině smrti roku 1425 přešel Potštejn na krále Zikmunda, který jej roku 1429 svěřil Půtovi Nejmladšímu z Častolovic, hlavnímu odpůrci husitství ve východních Čechách. Brzy nato hrad obležili východočeští sirotci a po půlročním obléhání jej dobyli. Zástavní práva postupně přešla přes kněžnu Annu Osvětimskou zpět k Hynkovi Krušinovi, jehož syn Vilém Krušina je roku 1454 postoupil Jiřímu z Poděbrad.

Za Jiřího z Poděbrad, který sídlil na sousedním litickém panství, Potštejn ztratil na strategickém významu. Stal se však posledním útočištěm husitského hejtmana Bedřicha ze Strážnice, který zde roku 1459 zemřel. Po Jiřího smrti přešly statky přes jeho syny až na Jindřicha Münsterberského, jenž je roku 1495 pro velké zadlužení prodal; zástavní práva k Potštejnu získal Vilém z Pernštejna. Roku 1497 změnil král Vladislav Jagellonský tuto zástavu v dědičnou držbu a hrad se stal na více než půl století pevnou oporou pernštejnského dominia ve východních Čechách.

Vilém z Pernštejna v průběhu první čtvrtiny 16. století hrad nákladně přestavěl na rezidenční a správní centrum svého panství ve východním Hradecku. Z doby jeho nástupce, syna Vojtěcha z Pernštejna, se dochoval řád pro potštejnského úředníka se jmenným seznamem zaměstnanců: na hradě a v podhradí žilo 43 osob vrchnostenského personálu včetně čeledě poplužního dvora. V jejich čele stál purkrabí Jan Okrouhlický s půlročním platem 40 kop grošů. Po Vojtěchově smrti roku 1534 zdědil statky jeho bratr Jan zvaný „Bohatý".

Dnes Potštejn nabízí návštěvníkům rozsáhlou zříceninu na romantickém zalesněném vrchu s výhledem do krajiny Podorlicka – místo, kde se po staletí psaly dějiny celého regionu a kde každý kámen připomíná střídání pánů i osudy, jež středověká Čechách zažívala jen zřídka pohromadě na jednom místě.