Loretánská kaple v Horšovském Týně na Domažlicku patří mezi nejstarší stavby svého typu v českých zemích. Založil ji roku 1584 baron Kryštof mladší Popel z Lobkovic, který se nechť inspirovat svou cestou do italského Loreta – klíčového mariánského poutního místa. Stavbu umístil v horní části rozlehlé zámecké zahrady poblíž svého renesančního zámku, na okraji zdejší obory, kde by měla připomínat vzdálené italské svatyně a sloužit k modlitbám.

Původní kapli vysvětil v roce 1636 pražský pomocný biskup Šimon Brosius z Horštejna. Ovšem dlouhého trvání se jí nedostalo. V souvislosti s církevními reformami císaře Josefa II., patrně roku 1787, dosáhla loretánská stavba konce. Historik Jan Bukovský se domníval, že byla zcela zbořena a nahrazena novou stavbou – panským pavilonem (altánem či besídkou) z počátku 19. století. Proti Bukovskému stojí turisitcká cedule, kterou instalovalo město Horšovský Týn, tvrdící, že loreta byla pouze odsvěcena a následně přestavěna na vyhlídkový pavilon. V odborné literatuře se Bukovského názor neobjevuje, takže otázka, zda pavilon skutečně vznikl na místě lorety či jde o úplně novou stavbu, zůstává předmětem přetrvávajících nejistot.

Dnešní stavba, která dodnes nese jméno „Na Loretě", se svým vzhledem od loretánských kaplicí výrazně liší. Její půdorys má osmibokový tvar na rozdíl od klasické obdélníkové lorety a stavba je navíc patrová. V přízemí se nacházela nízká vstupní prostora, v patře pak vyhlídkový sál s klenbou, přístupný vnějšímu schodištěm. Toskánské pilastry na nárožích a osmiboká lucerna s jednoduchou cibulovou bání tvoří harmonickou korunou stavby. Uvnitř se zachovaly zbytky historických maleb – pod poničenou dekorativní výmalbou z 19. století zbývá starší vrstva uměleckého zdobení. V patře přežily i fragmenty oken.

Stavba byla dlouho považována za zcela zničenou, až roku 1972 byla při vyjmutí podlahy objevena část původního historického nápisu z 1584, který zaznamenával založení kostelu „nakladem urozeného Pana Kristoffa mladschiho z Lobkowicz". Jeho zbytky jsou dnes vidět nad zazděným portálem u vchodu.

V počátku 21. století měl pavilon opravenou střechu a byl volně přístupný, jeho interiér byl však značně zanedbán. Zámecký areál včetně pavilonu má od roku 1995 status národní kulturní památky a představuje tak zachovalý svědek složitého osudu českého náboženství a šlechtické kultury od baroka až do dnešních dní.