Kounický palác v Panské ulici č.p. 890/7 na Novém Městě v Praze je barokní stavba chráněna jako kulturní památka. Součástí ochrany je i přilehlá zahrada a tzv. Wittmanovský dům v Nekázance č.p. 887/16.

Kořeny současného paláce sahají do středověku, kdy v místě Panské ulice stál poměrně rozsáhlý měšťanský dům. Nejstarší zprávy o majitelích pocházejí z roku 1437, kdy jej koupil mydlář Vaněk. Po staletí dům střídal majitele z řad pražských měšťanů a nižší šlechty, například Míčanovy z Klinštejna, Zapské ze Zap či Střelovy z Rokyc. V letech 1564 až 1591 jej vlastnil královský rada Štěpán Střela z Rokyc, který jej pravděpodobně stavebně upravoval. Později dům vlastnili Gerštorfové z Gerštorfu, kteří jej po pobělohorských konfiskacích v tísni prodali Vítovi ze Rzavého.

Přelomovou změnu přinesl příchod Schaffgotschů, kterým majetek patřil od roku 1663. Jan Arnošt Antonín ze Schaffgotsche, zastávající vysoké zemské funkce, se rozhodl v Praze vybudovat reprezentativní sídlo. Přikoupil řadu okolních nemovitostí a v letech 1716 až 1720 nechal domy přestavět do podoby barokního paláce. Stavba se realizovala kolem roku 1725 a uznává se za dílo barokních stavitelů Františka Maxmiliána Kaňky a Giovanni Alliprandiho, ačkoliv autorství není zcela doloženo – někdy se původní projekt připisuje i Janu Blažeji Santini-Aichelovi. V roce 1723 se díky komisi pro ubytování účastníků korunovace Karla VI. dochoval podrobný popis: palác obsahoval 25 pokojů, kapli, knihovnu, čtyři sklepy a stáje pro dvacet koní.

Schaffgotsch stavbu nedokončil v plně plánovaném rozsahu a zemřel silně zadlužen. Po jeho smrti palác přešel věřitelům a v roce 1754 jej zakoupila novoměstská obec. Během pruského obléhání Prahy v roce 1757 vyhořelo několik okolních domů, sám palác ale bez újmy přečkal dělostřelbu. Ještě v témže roce jej velmi levně koupil baron Ignác Umwerth, který pokračoval v dostavbě stavby. V roce 1782 jej za dvacet dva tisíc zlatých koupil hrabě Filip Kinský. Po jeho prodeji v roce 1798 za osmdesát tisíc zlatých jej více než dvacet let vlastnil vévoda Albert Kazimír Sasko-Těšínský, který se do vzhledu stavby již nezasahoval. Již v roce 1814 zaznamenala berní komise rozměr paláce: čítalo padesát dva pokojů, mělo velký knihovní sál, kapli a stáje pro třicet koní.

Během 19. století prošel palác dalšími změnami. V roce 1823 jej koupil Heinrich Weithner, dvorní rada knížete Windischgrätze. V letech 1843 až 1861 jej vlastnil kníže Hugo Karel Eduard ze Salm-Reifferscheidt-Raitze, který ze výnosu své moravské majetku financoval nákladné úpravy interiérů. V tomto období v letech 1843 až 1844 prováděl stavební úpravy architekt Kašpar Předák. Vznikl slavnostní sál prostupující dvěma patry, jehož malířská výzdoba ve stylu romantismu první poloviny 19. století s motivy z písně o Nibelunzích pochází z rukou Antonína Lhoty, Rudolfa Müllera a Adolfa Weidlicha. Klasicistní úpravy stavby realizoval v roce 1798 Matyáš Hummel; z té doby pochází i přestavba tří zahradních domků na Wittmanovský dům, který ohraničuje prostor někdejší zahrady.

V roce 1861 koupil palác za dvěstotisíc zlatých hrabě Albrecht z Kounic – právě jeho rodina, Kounicové, dala paláci definitivní jméno. Kounicova matka, Eleonora Kounicová, byla významnou mecenáškou umění a podporovala mezi jinými i Boženu Němcovou. V paláci se dochovala soška od Karla Pokorného, kterou měl jako model pro svůj velký památník Boženy Němcové. Za doby vlastnictví Kouniců byl palác opět částečně pronajímán.