Bělušice leží v okrese Most a představují zajímavou studnici historie středočeského šlechtictví od vrcholného středověku přes renesanci až do doby novověké. Areál se dochoval jako hospodářský dvůr obklopující zbytky původní tvrze, která byla součástí panství kontrolujícího region po středověké tisíciletí.

První písemná zmínka o vesnici pochází už z roku 1231, avšak tvrz zde byla poprvé zaznamenána až v roce 1404. Založili ji potomci Víta z Bělušic, který s rodinou vesnici vlastnil ve druhé polovině čtrnáctého století. Z jejich řad jsou zmíněni bratři Jindřích a Bozděch z Bělušic roku 1377. Osudy těchto mužů však nebyly bezproblémové: Jindřích sloužil jako poručník dětí po Janovi z Chožova, ale současně se věnoval loupežnictví na silnicích, za což jej král Václav IV. v roce 1395 pozbaví poručnictví. Bozděch, kterému měl připadnout Jindřichův majetek, však téhož roku zemřel. Statky se staly majetkem Jindřicha z Chožova, který se začal psát jako „z Bělušic", později se ale usadil v Chožově. Období let 1408 až 1421 patřilo Vchynovi, který během husitských válek zahynul.

Ve druhé polovině patnáctého století se majitelství měnilo – roku 1454 se zde vyskytuje Jiří Hlava z Bělušic, v roce 1465 vlastní vesnici Jiří z Truzenic. Významný zlom přichází v roce 1523, kdy se tvrz stává centrem panství vlastněného Janem Charvátem z Barštejna. Jeho rod si ji ponechá až do sedmnáctého století – roku 1545 ji zdědil bratr Jiří. Jan Charvát mladší pak roku 1566 prodal statek Janovi z Bílé, avšak čtyři roky poté jej vykoupil zpět. Jeden z dalších majitelů byl obviněn z účasti na stavovském povstání (1618–1620), ale roku 1623 byl osvobozen. Po jeho smrti roku 1625 statek zdědila dcera Alžběta, která se vdala za Karla Chotka z Chotkova. Chatkové a jejich potomci pak drželi bělušické panství až do pozemkové reformy v roce 1925.

Stavební podobu bývalé tvrze přímo určila jejich architektonická přestavba. Starou gotickou stavbu nechali Charváti v šestnáctém století přestavět v renesančním slohu; přízemí bylo opatřeno vanými klenbami s dekorativními lunetovými výsečemi nad dveřmi a okny. Ve druhé polovině sedmnáctého století Chotkové provedli další úpravy, během nichž se klenby zachovaly jen ve třech místnostech, zatímco ostatní prostor tvořily již jen obvodové zdi podpírané v rozích mocnými pilíři. Interiér byl potom využíván jako chlév a skladiště sena. Střecha stavby byla původně valbová, ale později byla na jedné straně stržena a nahrazena trojúhelníkovým štítem.

Okolo tvrze se rozprostíral velký poplužní dvůr typický pro takové panství. Dodnes se zde dochází provozní budovy z devatenáctého století: stodoly, dvoupatrová sýpka a další hospodářská stavba. Nejzajímavější prvkem areálu je však barokní sala terrena (dlouhá síť hospodářských místností) postavená po roce 1700. Skládá se ze tří za sebou uspořádaných obdélných křídel, přičemž střední křídlo charakteristicky předstupuje. Hlavní průčelí je členěno sedmi okennými osami a je zvýrazněno pilastry v nárožích. Velká francouzská okna osvětlují interiér, v nižších částech je pak řada menších termálních oken. Na severní straně se nacházejí dva opěráky oddělující zadní vchod. I boční křídla mají fasády členěné pilastry a okna v zdobných šambránách, což dokazuje starost, kterou Chotkové věnovali úpravě své rezidence.

Areál Bělušic je chráněn jako kulturní památka a představuje žijící příklad proměn české šlechty a její architektonické elegance. V krajině okresu Most tak stojí tiché svědectví desetisetletí dějin – od vzepětí středověkých pánů přes renesanční přestavby až po barokní lesk.