Zámek Encovany se nachází ve stejnojmenné vesnici u Polep v okrese Litoměřice. Vznikl přestavbou gotické tvrze v šestnáctém století a po roce 1673 prošel částečnou barokní úpravou; drobné změny přineslo rovněž osmnácté a devatenácté století. Dnes je chráněn jako kulturní památka.

Počátky sídla sahají nejpozději na přelom čtrnáctého a patnáctého století, přičemž se předpokládá, že gotická tvrz mohla vzniknout již roku 1335. Z té doby pochází také první doložená vazba místa na chotěšovský klášter, jenž Encovany vlastnil až do roku 1563, byť je po velkou část doby držel v zástavě různý šlechtice. První písemná zmínka o tvrzi pochází až z roku 1508. Po roce 1511 zde premonstrátky zřídily letní sídlo, jenže klášterní kázeň zde brzy citelně poklesla. Při vizitaci roku 1533 to zjistil strahovský opat Jan a po marných pokusech o nápravu se věc dostala až ke králi. Ferdinand I. nechal Encovany roku 1543 zastavit a roku 1563 prodat, čímž zanikl klášterní majetek na území litoměřické diecéze.

Zástavním majitelem se od roku 1543 stal místokancléř Českého království Osvald Zejdlic ze Šenfeldu. O dvacet let později klášteru vyplatil 8 750 kop grošů a vytvořil samostatné panství. Na místě staré tvrze pak noví majitelé zahájili stavbu renesančního zámku, která proběhla zhruba v letech 1563–1602. Osvald zemřel roku 1589, krátce poté ho následovala manželka Lukrecie z Wittennu; oba byli pohřbeni v hrušovanském kostele. Správy se ujal syn Rudolf, po jehož smrti roku 1602 přešlo panství sňatkem na zemského sudího Ladislava Zejdlice ze Šenfeldu. Ten se za českého stavovského povstání přidal na stranu stavů, a po bitvě na Bílé hoře mu byl roku 1623 majetek zkonfiskován. Při saském vpádu roku 1631 zámek krátce znovu ovládl, avšak záhy musel odejít do Pirny, kde roku 1632 zemřel.

Kněžna Polyxena Lobkowiczová z Pernštejna zámek řádně zakoupila již roku 1623 a připojila jej k lobkovickému roudnickému panství. Architekt Antonio della Porta vypracoval projekt přestavby pro Václava Eusebiua Popela z Lobkowicz, realizovány však byly pouze arkády severního a východního křídla. Na zámku poté sídlily panské úřady a do roku 1923 zde bydleli lobkovičtí úředníci. Za druhé světové války objekt obsadilo gestapo, krátce padl pod správu Hitlerjugend a po roce 1945 byl na základě Benešových dekretů znárodněn. Komunistická éra se na zámku podepsala nejhlouběji: po roce 1948 byl interiér soustavně ničen a inventář rozkraden. Budova poté sloužila mimo jiné jako depozitář Zemědělského muzea v Praze.

Stavbu tvoří čtyři křídla obklopující obdélný dvůr. Podoba gotického sídla není známa, část renesanční stavby se však zachovala v jihozápadním nároží, kde stojí schodišťový přístavek. Sem byla přenesena ostění dvou pozdně gotických portálků s profilovaným a přetínaným ostěním a šroubovanými patkami. Ostatní křídla s jihovýchodní věží pocházejí z období vrcholné renesance: okna v průčelí jsou zasazena do renesančních ostění a nároží zdůrazněno omítkovým kvádrováním. Do dvora se vjíždí z jihu půlkruhově sklenutou bránou v pravoúhle bosovaném rámu s brankou pro pěší. Arkády lemují přízemí východního a severního křídla a druhé patro křídla severního a západního; původně bývaly i v prvním patře, ale ta byla později zazděna.

Po roce 2000 bylo do oprav investováno více než deset miliónů korun a roku 2013 byla dokončena kompletní rekonstrukce střechy. Od roku 2014 byl zámek nabízen k prodeji s vyvolávací cenou 11,9 milionu korun a je v soukromém vlastnictví. Pro návštěvníka jde o příklad renesančního panského sídla s čitelnou stavební historií, na němž lze sledovat osudy šlechty, klášterů i celé země napříč staletími.