Žampach se rozkládá na zalesněném návrší ve stejnojmenné obci okresu Ústí nad Orlicí, asi šest kilometrů jihozápadně od Žamberka. Jde o zříceninu hradu vybudovaného na počátku 14. století, který je státem chráněn jako kulturní památka.

Hrad vznikl během intenzivní kolonizace řídce osídleného pohraničního pralesa východních Čech, kterou prováděli příslušníci šlechtického rodu „ze Zebína" v době posledních Přemyslovců. Toto území patřilo československému královskému majetku. První nepřímá zmínka o hradu se objevuje roku 1309 v souvislosti s jménem Petra „de Santbach" jako majitele hradu. Roku 1312 se jako vlastník připomíná Křesislav ze Žampachu.

Hrad měnil majitele v následujícím století. Před rokem 1324 jej vlastnil Jan Lucemburský a dal jej do zástavy Jindřichovi z Lipé. V majetku pánů z Lipé se hrad připomíná ještě v letech 1340 a 1346. Zásadní změnu přinesla osoba Jana ze Smojna, zvaného „Pancíř", který se stal majitelem po roce 1346 a vybudoval si z hradu základnu pro loupeživé výpravy po okolí.

Těmto aktivitám položila konec trestná výprava českého krále Karla IV., který hrad oblehl a dobyl, Jana Pancíře nechal popravit a panství si podřídil vlastní správě. Časování těchto událostí historici pohybuje mezi podzimem 1355 a jarem až létem 1356. Tato dramatická kapitola se později stala námětem lidových pověstí.

Roku 1357 věnoval Karel IV. panství Žampach Čeňkovi z Potštejna jako náhradu za hrad Potštejn, který konfiskoval jeho otci. Čeňkovými nástupci byli jeho synové Jan a Mikuláš. Zvlášť Mikuláš Žampach z Potštejna († 1427) se přiklonil k husitskému učení a roku 1415 spolupečetil stížný list české a moravské šlechty proti upálení Jana Husa. Za tuto příslušnost bylo panství roku 1421 vypleněno slezskými katolickými oddíly.

V 15. století se majitelství pravidelně měnilo prostřednictvím zástav a nástupů různých šlechtických rodů. Od roku 1513 do 1539 byl hrad v zástavě u řady majitelů, kterí jej neobývali, takže během těchto desetiletí chátral. Roku 1539 jej Zdeněk Žampach z Potštejna vyplatil ze zástavy a pokusil se panství obnovit.

V předhradí stávala kaple, poprvé zmíněná roku 1540. V 16. a 17. století sloužila jako rodová hrobka rodu Bukovských z Hustířan, roku 1672 ji jezuité přestavěli a zasvětili svatému Kříži. Zanikla po roce 1787.

V první polovině 16. století se na hradě provozovala penězokazecká dílna. Roku 1542 byli zadrženi podezřelí muži, kteří během výslechu popsali výrobu falešných mincí a její distribuci. Pracovníci včetně žampašského kováře Jana byli odsouzeni k trestu smrti upálením. Dílna patrně fungovala s vědomím místní vrchnosti do vyplacení hradu ze zástavy roku 1539.

Hrad Žampach se tak stal svědkem středověkých poměrů v Čechách – od vědecké správy přes rytířské vášně až po hospodářský úpadek a trestné akce královské moci.