Zřícenina hradu leží nedaleko kostela svatého Filipa a Jakuba v Lelekovicích, obci okresu Brno-venkov v Jihomoravském kraji. Ačkoli dnes z něj zůstaly jen fragmenty, archeologický výzkum odkryl složitou dějinnost stavby a jejího okolí, která sahá až do pravěku.

Hrad založili páni z Lelekovic ve čtrnáctém století. Jeho zakladatelem byl s největší pravděpodobností olomoucký sudí Hereš z Lelekovic, připomínaný v písemných pramenech mezi lety 1339 a 1358. První zmínka o hradu samotném pochází z roku 1358. Hereš měl bratra Buška, manželku Elišku a tři potomky – syny Ješka a Buška a dceru Margaretu. Zemřel během morové epidemie v polovině čtrnáctého století.

Následující generace však již nezažívala rozkvět. Herešův syn Bušek, který se oženil nejdříve s Annou a později s Jutkou, zemřel nejpozději v roce 1368. Poté začal evidentní hospodářský úpadek rodu. Dávky vybírané od poddaných již nestačily na udržení životní úrovně majitelů menšího panství. Vznata, jeden z Bušekových synů, v roce 1369 prodal první majetek a o devět let později již vlastnil jen polovinu hradu. Heřmanovi, dalšímu členu rodiny, zůstala pouze třetina.

Ve druhé polovině čtrnáctého století vstoupili do boje o majetky v Lelekovicích další zájemci. Markrabě Jan Jindřích se o získání nemovitostí pokoušel v létech 1373 až 1375. V roce 1379 Mikšík, Všebor a Heřman z Lelekovic převedli své podíly – dělení trvalo a vlastníků přibývalo. Ludvík z Ubušína získal část hradu sňatkem s Eulálií, vdovou po Vznatovi z Lelekovic, a svůj díl postupně rozšiřoval. V roce 1387 hrad vlastnilo hned několik osob, mezi nimiž byli Heřman z Lelekovic, Ludvík z Ubušína a manželé Petr a Vznata Hechtovi z Rosic. Právě Hechtům se do roku 1392 podařilo získat celý hrad do jediného vlastnictví.

Doba míru však netrvala dlouho. Roku 1401 hrad obsadili odpůrci markraběte Jošta. Proti nim zakročil sudí Erhart ze Skal, který se do dobývání vrhul se sílou brněnských měšťanů a pomocí palebných zbraní. Archeologické nálezy – munice do bombardy a olověná střela – svědčí o intenzitě útoku. Hrad byl při útoku poškozen, a ačkoli Erhart jej roku 1412 obdržel jako součást lelekovického panství, nebyl již nikdy obnoven. Z roku 1447 pochází zmínka o lelekovické tvrzi Jana Dupníka z Nitkovic, která se pravděpodobně nacházela v prostoru předhradí.

Archeologický výzkum Josefa Ungera odhalil na místě, kde nebyly viditelné žádné stopy sídla, téměř celek hradního jádra. Výzkum prokázal, že ostrožna byla osídlena již v pravěku během kultury s moravskou malovanou keramikou na konci neolitu. Mezi найденými artefakty byly keramika, zvířecí kosti a kamenné nástroje, které mohly být později využívány jako amulety či křesací kameny. Analýza zvířecích kostí ukázala převahu hospodářských zvířat – především skotu a prasat domácích – zatímco lovná zvěř tvořila jen přibližně osm procent konzumovaného masa.

Zbytky hradu byly dlouhodobě chráněny jako kulturní památka. V roce 2020 však Ministerstvo kultury rozhodlo, že zápis z roku 1989 proběhl opožděně, a tak památková ochrana skončila poslední den roku 1987.