Landštejn je zřícenina hradu na vrcholu návrší v nadmořské výšce 656 metrů v Česko-Kanadě, asi tři kilometry severozápadně od Starého Města pod Landštejnem v jindřichohradeckém okresu. Hrad je chráněn jako kulturní památka pod správou Národního památkového ústavu.

Hrad vznikl v klíčovém období středověké kolonizace. Po bojích mezi římskoněmeckým králem Jindřichem III. a českým knížetem Břetislavem I. s pomocí markraběte Vojtěcha Babenberského připadlo území mezi řekami Dunaj, Kaja a Dyji Východní marce. Dyje se stala vojenskou hranicí mezi Moravou a touto markou. Správce hradu Rakausu (Raabs an der Thaya) pověřil Jindřích III. norimberským purkrabím, kteří měli za úkol kolonizovat neosídlené území. Ve službách těchto purkrabí se významně prosazoval rod Zöbingenů, zejména Wichard I. (1182–1209) a jeho synové Jindřích II. (1209–1230) a Wichard II. († 1232), využívající hrad v Pomezí. Předpokládá se, že hrad Landštejn založil král Přemysl Otakar I. jako svou protiváhu. Hartleb z Landštejna je doložen již roku 1222 jako znojemský purkrabí v královských službách Přemysla Otakara II.

Po sňatku Přemysla Otakara II. s rakouskou vévodkyní Markétou Babenberskou se sporné pohraniční území stalo součástí vnitrozemí a hrad přešel do vlastnictví české šlechty. Prvním doloženým zástupcem s predivátem z Landštejna byl Oldřich z třeboňské větve. V průběhu 13. a 14. století se zde střídali členové rodu: Sezema z Landštejna (1261–1282) a Vítek z Landštejna (1302–1311). Ten se po smrti krále Václava III. přidal k Elišce Přemyslovně a v roce 1307 se podílel na obraně Znojma; roku 1310 bojoval s míšeňskou posádkou Pražského hradu. Jedním z nejvlivnějších pánů byl Vilém z Landštejna, purkrabí na Hluboké, který vlastnil také Třeboň, Lomnici a Nové Hrady. Vilém se postavil proti králi Janu Lucemburskému. Ten na konci roku 1317 vypravil proti Landštejnu vojsko, které vyplenilo okolní vesnice, ale po zásahu Vilémova příbuzného Petra z Rožmberka muselo odtáhnout. Příští rok se smiřili, avšak Vilém přijal lenní závazek a od roku 1319 doprovázel krále na jeho vojenských výpravách. Později se Vilém dostal do ozbrojeného sporu s Jindřichem z Hradce o průběh obchodní trasy z Rakouska do Čech.

Stavba kombinuje prvky románské doby s prvky pozdní gotiky a renesance. Románské jádro bylo v těchto pozdějších obdobích výrazně rozšířeno a přestavěno. V roce 1771 byl hrad zničen požárem a následně opuštěn. V poslední třetině dvacátého století proběhla jeho rozsáhlá, avšak z památkového hlediska necitlivě vedená rekonstrukce, která ztížila prozkoumání jeho stavebního vývoje. Dnes si zřícenina uchováva svůj charakter jako svědek složitých dějin českého středověku.