Na severovýchodním okraji Tyršova náměstí v Cítolibech, v okrese Louny, stojí mohutná zděná věž, která na první pohled vypadá spíše jako venkovské sídlo než technická stavba. Přesto jde o vodárenskou věž — pozdně barokní stavbu sloužící kdysi k zásobování vodou a dnes chráněnou jako kulturní památka České republiky.

Vznik vodárenského systému předpokládá se ve spojitosti s rozvojem obce za Schützů z Leipoldsheimu na konci 17. století. V té době prošel místní renesanční zámek barokní přestavbou, u něj vznikla francouzská zahrada a východně od vsi byla zřízena ohrazená bažantnice s rybníkem. Součástí tohoto rozvoje byl i vodovod napájený pramenem zvaným Barborka, který vyvěral přímo na návsi. Vodovod zásoboval zámek i zdejší pivovar.

Vodárna je poprvé zachycena na plánu vesnice z roku 1727, který vznikl na příkaz místodržitelství — úřady tehdy nařídily všem panstvím zaznamenat vzdálenost židovských obydlí od kostela. Na tomto plánku se výška věže uvádí třicet loktů, což odpovídá necelým osmnácti metrům. Původní budova však v roce 1738 vyhořela. Již v prosinci téhož roku žádal cítolibský purkrabí město Louny o půjčení lan, jimiž by bylo možné do patra nové stavby vytáhnout trubky. Současná věž se tak datuje do přelomu let 1738 a 1739. V roce 1885 byla snížena její střecha; korouhvička na vrcholu pochází právě z této úpravy.

Věž je samostatně stojící, zděná a omítaná, třípodlažní a podsklepená. Stojí na půdorysu přibližného čtverce o stranách okolo 8,2 až 8,9 metrů. Pozdně barokní stavba se směrem vzhůru zužuje a je zastřešena stanovou střechou ukončenou kovovou kuželovou hrotnicí; jako krytina jsou použity pálené tašky bobrovky. Věž stojí na nízkém soklu, tři její stěny mají vždy dvě okenní osy s obdélnými okny v rámech s uchy a klenáky; západní stěna je bez oken. K severní straně přiléhá vstupní přístavek sahající do výše prvního patra. Fasádu člení lizénové rámy, mezi podlažími probíhá pásová římsa a celek uzavírá korunní římsa. Omítka střídá hladké okrové plochy s hrubšími, strukturovanými plochami šedé barvy.

Technické vybavení věže bylo přímočaré a účelné: v suterénu se nacházel vstup do bývalého vodního kanálu, v přízemí pak vodní kolo pohánějící pumpu, která čerpala vodu do nádrže v horním patře a odtud dále do zámku. Ve dvacátých letech 20. století ukončila věž svůj provoz. Záhy v ní byl zřízen sirotčinec, později sloužily její prostory jako byty nebo klubovna. Dnes je věž v soukromých rukou.

Pro návštěvníka, který se ocitne na cítolibském náměstí, je věž nepřehlédnutelným svědectvím barokního hospodaření na venkovském panství. Připomíná, že technické myšlení 17. a 18. století dokázalo propojit praktičnost s architektonickou formou — a že i obyčejný vesnický vodovod mohl zanechat stopu, která přetrvá staletí.