Kostel svatého Jiljí v Markvarticích je farním chrámem s hlubokými historickými kořeny. První zmínky o něm pocházejí ze čtrnáctého století, čímž se řadí mezi stavby s dlouhou historií. V sedmnáctém století prošel barokizací, která mu dala veškerou podobu, kterou známe dodnes.

Architektonicky se jedná o jednolodní stavbu obdélného půdorysu se čtvercovým presbytářem. Na jeho severní straně přiléhá sakristie. Průčelí dominuje jednopatrová věž zakončená cibulovou bání – typická ornamentální souprava barokního období. Hladké stěny se otvírají obdélnými okny se segmentovými záklenky, což je klasické řešení tohoto stylu. Vstup tvoří hlavní portál s kamennou šambránou. Vnitřní prostor předsíně je zaklenut křížově, stejně jako presbytář a sakristie. Naproti tomu loď si zachovala plochý strop. Dřevěná kruchta spočívá na jónských sloupech, což dodává interiéru vyzrálé klasické prvky.

Zařízení kostela pochází z období sedmnáctého až devatenáctého století a představuje pestrou sbírku svatých objektů. Dominantou je hlavní oltář raně rokokového stylu, na kterém se nachází původní obraz svatého Jiljí doplněný sochami svatého Vojtěcha a svatého Prokopa ze čtyřicátých let osmnáctého století. Dva boční oltáře rovněž raně rokokové – jeden věnovaný svatému Josefovi s sochami svaté Kateřiny a svaté Barbory, druhý Panně Marii se sochami svatého Jana Nepomuckého a svatého Isidora – jsou dílem sochaře M. Jelínka mladšího z šedesátých let osmnáctého století. V lodi stojí raně barokní oltář Panny Marie Bolestné pocházející zřejmě z roku 1640. Kredenční oltářík nese malovaný raně barokní epitaf v sloupovém rámu s obrazem Kalvárie a donátorem z poloviny sedmnáctého století. Mezi další vybavení patří cínová křtitelnice z první poloviny osmnáctého století a soška svatého Jana Nepomuckého na zpovědnici ze stejného období. Sochy českých patronů pochází z devatenáctého století.

Kostel není osamocený stavbou. V jeho blízkosti se nachází dvoupatrová roubenná zvonice z druhé poloviny sedmnáctého století. Na farním hřbitově spočívá klasicistní figurální náhrobek Václava Slavíka z roku 1868.

Areál kostela zahrnuje také márnici – kostnici, která je stejně jako celý komplex chráněn jako kulturní památka. V říjnu 2011 při opravách márnice byly nalezeny kosterní ostatky pocházející z období před druhou polovinou devatenáctého století. Pod dohledem archeologů a antropologů probíhalo jejich vyklízení až do srpna 2012. Část ostatků o objemu přibližně osmi metrů krychlových byla v květnu 2014 navrácena do zrekonstruované márnice, která se tak stala také kostnicí. Zbývající ostatky o objemu kolem pětadvaceti metrů krychlových byly uloženy do společného hrobu na místním hřbitově nalevo od středové cesty ve druhé řadě hrobů od vstupu.

Kostel byl zapsán na seznam kulturních památek v roce 1964 a představuje cenný příklad barokního stavitelství v České republice se zachovanou autentickou výbavou. Jeho návštěva poskytuje vhled do kontinuity místní historie od středověku do dnešních dnů.