Kobyliská střelnice vznikla v roce 1890 na okraji tehdejší vesnice Kobylisy severně od Prahy. Původně sloužila čistě vojenským účelům – byla určena pro výcvik pěchoty. Brzy se však proměnila v místo společenského života: vojenské kapely tu pořádaly koncerty, zřízena byla konírna a pořádala se cvičení jízdy na koni. Po první světové válce areál využívaly i civilní organizace – nacvičovaly tu měšťanské sbory, Sokol a další spolky. Ulice vedoucí od Kobylis směrem k Proseku byla při svém vzniku roku 1938 pojmenována podle střelnice.

Druhá světová válka přinesla převrat. Německá správa Praha zřídila v zadní části střelnice popraviště. Bývalá konírna se stala posledním věze­ním odsouzených. Zvuky výstřelů byly záměrně přehlušovány motory autobusů a automobilů. Nejvíce represivních poprav proběhlo v období druhého stanného práva, které následovalo po atentátu na Reinharda Heydricha.

Během pouhých 33 dnů, od 30. května do 3. července 1942, zde bylo popraveno 539 lidí – 463 mužů a 76 žen, skoro výhradně české národnosti. Mezi oběťmi byli významní vědci, umělci, politici a vojáci: Vladislav Vančura, Evžen Rošický, Jan Auerhan, zoolog Jaroslav Štorkán, Alois Eliáš či feministka Františka Plamínková. Dne 24. června 1942 zde byla popravena téměř celá rodina Vosmíkových, která pomáhala československým parašutistům. Také tři představitelé české pravoslavné církve – biskup Gorazd, Václav Čikl a Jan Sonneveld – zahynuli 4. září 1942, o den později Vladimír Petřek, který poskytl azyl parašutistům v kostele sv. Cyrila a Metoděje.

Po skončení války byla střelnice pietně upravena Pražany. Postupně se transformovala v místo paměti. Roku 1975 byla zasvěcena jako Památník protifašistického odboje, v roce 1978 pak prohlášena za národní kulturní památku. Areál nese viditelné rysy důstojné paměti: mozaika od Martina Sladkého, dřevěný kříž (v prosinci 2007 nahrazený novým) a plastika plačící ženy od Miloše Zety. Pamětní desky se jmény a osobními údaji obětí včetně hodiny jejich popravy stojí na místě jejich smrti. U vstupu jsou vytesány verše Miroslava Floriana: „Zastav se na chvíli / Krev naše vstoupila do této země / Ale my znovu se vzpřímili."

Od března 2015 do dubna 2016 prošel areál zásadní rekonstrukcí v hodnotě přibližně 13 milionů korun. Odkryly se a zrekonstruovaly terčové střelecké jámy s původními mechanismy, byla položena nová trachytová dlažba z téhož lomu jako původní, doplněny přípojky vody a elektřiny, zavedeno nové osvětlení a provedeny další restaurační práce. Znovuotevřen byl v pondělí 25. dubna 2016 za účasti ministra obrany. V české literatuře připomíná tragédii tohoto místa postava v románu Marie Pujmanové „Život proti smrti".