Na ostrožně nad jižním okrajem Ratboře, v katastrálním území Bořetice u Kolína, se skrývají pozůstatky jednoho z doložených pravěkých hradišť středočeského regionu. Lokalita, dnes chráněná jako kulturní památka od roku 1987, připomíná, že krajina podél Polepky nebyla vždy jen zemědělskou půdou — po tisíciletí ji formovalo osídlení, jehož stopy přežily dodnes.

Nejstarší doložená přítomnost člověka na místě sahá do eneolitu, kdy zde stálo výšinné sídliště. Samotné hradiště bylo vybudováno v době halštatské. Předpokládá se, že lokalita mohla být znovu využita také v době hradištní, tedy v raném středověku, avšak tato fáze osídlení není z dostupných pramenů zcela jistá.

Poloha ostrožny se ukázala být strategicky promyšlenou volbou. Na východní straně ji obtéká Vysocký potok, na straně západní potok bezejmenný; oba se vlévají do Polepky, která teče pod severním svahem. Svahy ostrožny jsou — s výjimkou přístupnější jižní strany — strmé. I přesto opevnění pravděpodobně chránilo celý obvod hradiště a vymezovalo plochu o rozloze přibližně 4,5 hektaru.

Z podoby opevnění si lze díky architektonickým pozůstatkům i dochovaným pozorováním udělat poměrně konkrétní představu. Nejlépe zachovaný je příčný val na jižní straně, který je pozůstatkem hradby s čelní zdí z nasucho kladených kamenů. Na vnitřní straně ji zpevňovala dřevěná armatura vyplněná vrstvami drobného kamení. Na pozůstatcích hradby jsou patrné stopy požáru, který byl natolik intenzivní, že některé kameny natavil a spekl dohromady — němý doklad o dramatickém konci alespoň jedné z fází osídlení.

Velká část valů ovšem přestala existovat ještě dříve, než se k nim dostali moderní archeologové. Konec devatenáctého století přinesl jejich systematické rozvezení. Tehdy lokalitu navštívil archeolog Josef Ladislav Píč, který ještě stihl pozorovat příčný val dlouhý 190 metrů a fragmenty valu s příkopem na východní straně. Jeho záznamy se tak staly klíčovým svědectvím o podobě hradiště.

Dnes Bořetice nenabízejí okázalou podívanou, ale odměňují návštěvníka, který přijde s vědomím, co hledá. Terénní zlomy, zbytky valů a pohled na soutok potoků pod svahem přibližují logiku pravěkého opevnění lépe než jakýkoliv výkladový panel. Místo dýchá starobylostí a jeho ticho nenápadně hovoří o tisíciletích, která je od nás dělí.