Kostelu se jako nemovité kulturní památce je součástí Římskokatolické farnosti Vladislav, která získala nezávislý statut teprve v 18. století. Počátky stavby sahají hluboko do minulosti – nejstarší viditelnou součástí je románský presbytář se půlkruhovou apsidou pocházející z druhé poloviny 11. století. Charakteristickým znakem této nejstarší části jsou valená klenba, prostá římsa a mohutné zdivo, které se postupně zužuje vzhůru.

Stavební podobu kostela však postupně měnily příchody nových stylů. V gotické době byl kostel podstatně upraven – vchod z podkruchtí nese gotické znaky a v téže epoše byla ke kostelu připojena věž. Původně měla věž pouze kamennou spodní část; horní část se zvonicí byla zřejmě dřevěná. V době renesanční, zejména ve druhé polovině 16. století, se takovéto dřevěné zvonice postupně nahrazovaly kamennými věžemi. Vladislavská věž se řadí mezi tyto renesanční stavby a navazuje na vzor krásné věže moravskokrumlovského zámku. Obdobné věže, byť v zjednodušené podobě, stojí i v nedaleké Valeči, Jamolicích nebo Dolní Dubňanech.

Třicetiletá válka přinesla kostelu těžké tíživé období – budova chátrala ve velmi špatném stavu. Zásadní obnova se dočkala až roku 1680 v baroku. Z tohoto období pochází klenba nad chrámovou lodí s charakteristickými čtyřmi kopulovitými poli. Baroko zanechalo také viditelné stopy v upravě oken – gotická okna dostala novou tvář, stejně jako románské okno za oltářem a v kněžišti.

Kostelu se upíralo lepší sousedství – nejdříve byl přifařen ke kostelu sv. Martina z Tours v Třebíči. Samostatná farnost vznikla až roku 1727, později byla fara obnovena roku 1859. To se odrazilo na vybavení kostela, které dlouho zůstávalo jednoduché a bez větší hodnoty. Výjimkou byly zvony – větší zvon ulil mistr Ondřej Hirschermaier roku 1635, menší zvon z roku 1699 nese obraz Panny Marie a sv. Vojtěcha s nápisy modlitby. Mezi vzácnější předměty patří také mešní kalich z 18. století, který původně patřil opatu z austriackého Göttweigu; jeho gotický styl naznačuje, že pochází již z 15. století. Doplňují jej měděné svícny ze přelomu 18. a 19. století.

K faře se poprvé vzpomíná v listinách roku 1358. Budova fary také utrpěla třicetiletou válkou a roku 1674 chátrala. Nová stavba vznikla roku 1728. Dlouho sloužila bez větších oprav – v roce 1843 byla nazývána domem bídným – až do roku 1867, kdy byl položen základní kámen úplně nové fary se studnou.

Návštěvník zde najde svébytný příklad české středověké a novověké sakrální architektury, kde se superponují vrstvy staletí a kde si lze přečíst písmo doby skrze prvky jednotlivých stylů.