Kaple svaté Elišky, nazvaná také po svaté Alžbětě Durynské, se nachází jako ústřední součást chlumecké farnosti a místního domova pro seniory. Zde se odráží dlouhá historie církevní péče o chudé a nemocné, která sahá až do druhé poloviny devatenáctého století.

Vznik špitálu v Chlumci byl součástí širšího procesu iniciovaného císařským nařízením Josefa II. z roku 1781. Toto nařízení vedlo k zakládání ústavů pro nemocné a chudé po celé habsburské monarchii, přičemž jejich zakladateli byla obvykle církevní řády nebo vysoká šlechta. V Chlumci se na založení špitálu zasloužila hraběnka Alžběta Westphalen-Furstenberg, manželka majitele panství. Po její smrti 5. prosince 1860 byla podána žádost o jeho založení zemskému místodržícímu v Čechách, hraběti z Forgáchů. Ten projekt schválil a na výročí narození zesnulé hraběnky byl 14. srpna 1861 položen základní kámen za účasti celé hraběcí rodiny a zástupců okolních šlechtických rodů. Při této slavnostní ceremonii, jíž předcházela krátká bohoslužba, byly do pamětní schránky vloženy dokumenty. Zajímavostí je, že se zde neuchýlili k běžné tradici vkládání mincí z doby – místo toho se rozhodli věnovat potřebný obnos přímo potřebným.

Po dokončení stavby byl ústav předán do péče řádu Milosrdných sester sv. Kříže, které se o své svěřence staraly až do roku 1960. Poté je nahradily sestry řádu Navštívení Panny Marie. Druhá polovina dvacátého století přinesla komunistickou represi vůči církevním řádům – odpor státu vůči jejich činnosti se postupně zvyšoval a sestrám byla omezována práce v domově. Přesto se o chod instituce staraly téměř v samotě. S modernizací a přestavbou domova, kterou provázela postupná transformace na zdravotnickou instituci pod vedením fachového personálu, se sestry postupně stěhovaly na odpočinek. Při rozšíření kapacity v polovině osmdesátých let byly nuceny budovu zcela opustit, avšak jako náhradu obdržely dva sousední domy č.p. 74 a 73.

V současnosti je domov pro seniory vlastněn Ústeckým krajem a slouží jako sociální zařízení. Kaple, která kdysi byla centrem duchovního života instituce, dnes již pozoruje jen stíny minulosti – pravidelné mše se zde neslouží. Je to tiché svědectví dlouhé tradice péče a zbožnosti, která definovala život v tomto místě po více než 150 let.