Na okraji Bělé pod Bezdězem stojí orientovaný barokní kostel zasvěcený patronu české země, sv. Václavu. Není to ovšem stavba izolovaná – je nedílnou součástí areálu augustiniánského kláštera náležícího do mladoboleslavského vikariátu, a právě tato sepjatost s řeholním životem mu propůjčuje zvláštní charakter. Areál jako celek je zapsán mezi kulturní památky.

Kostel vznikl původně ve 14. století z iniciativy Hynka Berky z Dubé, tehdejšího majitele bělského panství. Husitské války přinesly klášteru zánik – budovy byly vypáleny a řeholníci byli dle některých pramenů vyvražděni. K částečné obnově klášterního života došlo sice ve 40. letech 15. století, avšak v průběhu 16. věku konvent definitivně zanikl. Novou kapitolu otevřel až Albrecht z Valdštejna, který klášter obnovil roku 1633. Jeho plány přerušila násilná smrt a panství připadlo královské komoře. Od roku 1644 jej vlastnil František z Carretto-Millesima, za nějž proběhla v letech 1650–1659 barokní přestavba klášterních budov. Od roku 1678 se majiteli opět stali Valdštejnové – konkrétně Arnošt Josef, který nechal vybudovat východní křídlo kláštera. Za Františka Josefa, po roce 1709, přišla na řadu zcela nová stavba kostela. Vystavěl ji v letech 1708–1712 Giuseppe Abondio, slavnost položení základního kamene proběhla 8. května 1709 a dokončený chrám byl slavnostně vysvěcen 28. září 1712 – na svátek sv. Václava – královéhradeckým biskupem Janem Adamem Vratislavem z Mitrovic. V roce 1950 byl klášter násilně zrušen.

Kostel je obdélná stavba se zúženým, půlkruhově uzavřeným presbytářem. Jeho průčelí oživují sochy augustiniánských světců: v nikách stojí Mikuláš Tolentinský a Jan Sahagunský, ve štítě pak sv. Augustin, po jehož stranách jsou umístěny sochy sv. Gelasia a sv. Tomáše z Villanovy. Interiér pokrývá valenou klenbou s lunetami, na níž se nacházejí symbolické malby odkryté roku 1949 péčí administrátora kláštera P. Víta Marečka. Inventář pochází převážně ze 40. let 18. století. Výjimku tvoří monumentální plátno Mučednická smrt sv. Václava od Antonína Stevense z roku 1665, dnes umístěné na hlavním oltáři ze 18. století. Dva boční oltáře jsou zasvěceny Panně Marii Potěšující a sv. Augustinovi. V sakristii zaujme raně barokní oltář datovaný rokem 1666 se Stevensovým obrazem Zvěstování Panně Marii – malovaným podle díla rudolfínského mistra Hanse von Aachen z pražského jezuitského kostela, jehož originál je dnes v Národní galerii. Roku 1781 přibyl oltář Kristova Ukřižování, dílo augustiniánského bratra laika Felixe Hörleho a Jana Hájka z Mnichova Hradiště; součástí oltáře je i kopie sošky Pražského Jezulátka.

Na kruchtě stojí dvoumanuálové varhany z roku 1763, pořízené nákladem převora P. Isidora Vejricha a zhotovené cvikovským varhanářem Janem Ruschem. Jejich skříně jsou opět prací Jana Hájka. Pražský varhanář Josef Hubička je opravoval roku 1905. Za varhanami se dochovala chórová lavice, z níž místní augustiniáni přednášeli breviář.

Věž v jihozápadním nároží kostela si uchovává jediný ze čtyř původních zvonů – datovaný rokem 1548, s reliéfem Panny Marie a erbem Berků z Dubé, tedy přímou připomínku středověkých zakladatelů. V podvěží se skrývá drobná kaple sv. Jana Nepomuckého s plochým stropem, a z podkruchtí je přístupná tzv. Černá kaple sv. Mikuláše Tolentinského propojující kostel s klášterními prostorami. Její stěny zdobí unikátní malby s eschatologickou tematikou, v minulosti přemalované vápnem a znovu odkryté při renovaci roku 1949.