Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Keblově patří mezi starší památky okresu Benešov. Jedná se o původně gotickou stavbu z konce 13. století, jejíž první zmínka se objevuje již v roce 1290. Dnes kostel s ohradní hřbitovní zdí představuje kulturní památku České republiky a spravuje jej Římskokatolická farnost Keblov, součást pražské arcidiecéze.

Historie kostela není lineární. Od roku 1624 fungoval jako filiální kostel podléhající farnosti v Křivsoudově, dokud v roce 1787 nebyla v Keblově zřízena lokálie. Až v roce 1858 se vrátil do stavu farního kostela, což znamenalo zvýšení jeho liturgického i administrativního statutu. Toto občasné útlumování a oživování bylo typické pro řadu venkovských kostelů v době měnících se administrativních struktur farnosti.

Zlomovým okamžikem v životě stavby se stal rok 1895, kdy kostel vyhořel. Prudký žár rozvrátil stavbu natolik, že zničil i zvony. Vzdor této katastrofě následovala téměř bezprostřední obnova. V letech 1895 až 1897 byl kostel znovu postaven, obohacen o nový novogotický oltář a čtyři nové zvony. Znovu byl slavnostně vysvěcen v roce 1897. Hodiny na věži pak byly instalovány až o půl století později, v roce 1949.

Architektonicky jde o jednoduchou, avšak proporčně příjemnou stavbu. Jednolodní orientovaný kostel má obdélníkový půdorys s trojbokým závěrem s opěráky. Charakteristickou je hranolová věž na západní straně. Loď měří 11,2 krát 6,54 metru a zakončuje ji gotický portál vedoucí do sakristie. Kněžiště je opatřeno vysokými okny s ozdobnými kružbami a křížovou žebrovou klenbou. Některé konzoly žeber mají neobvyklou podobu lidské hlavy. Z původního hlavního oltáře z roku 1677 se dochovyla socha Panny Marie – jediná dochovaná pamětnice raného barokního vnitřku.

Věž si zaslouží zvláštní zmínku. Třípatrová stavba s plochým stropem v podvěží funguje jako vstupní předsíň do lodi. Na horních patrech jsou umístěna velká okna osvětlující prostor. Schody vedoucí na kruchtu a vyšší patia se šnekují ve speciálním přístavku na jižní straně.

Nejbohatší historii mají zvony. Původní zvony pocházely z 16. století – jeden ulitý konvářem Hanušem v roce 1555 s nápisy ve staré češtině. V roce 1900, po katastrofě o pět let dříve, byly ulity nové zvony pražským zvonařem Arnoštem Diepoldem. Nový hlavní zvon vysoký 95 centimetrů nese verše o obnově: „Ohně žár vzal mi hlas, znovu hlásat slávu Bohu. Lidem žal i radost mohu. Po 5ti letech zas nově přelit jsem byl od Arnošta Diepolda v Praze 1900." Dalších pět zvonů bylo ulito stejným mistrem, každý se svou ikonou – svatého Václava, Panny Marie nebo svatého Františka.

Kostel se nachází uprostřed bývalého hřbitovného areálu, který je lemován kamennou zdí. Hřbitov samotný byl v souladu s novou vyhláškou v 20. století přenesen na nový hřbitov v severní části obce. Volně stojící litinový kříž na kamenném podstavci před vstupem připomíná jeho původní duchovní účel.