Zámek se nalézá přibližně deset kilometrů východně od Hranic na jižním okraji městyse Hustopeče nad Bečvou, v bezprostřední blízkosti silnice I/35 vedoucí do Valašského Meziříčí. Jde o renesanční stavbu, která zůstala jedním z nejpůsobivějších svědectví italského stavitelství v severomoravské krajině přelomu 16. a 17. století.

Hustopeče měly dlouhou historii – poprvé jsou zmíněny roku 1349, kdy je Milota z Bránic přenechal svému bratrovi Benešovi. Brzy byla majitelem prodána Janovi a Drslavovi z Kravař. Celé následující století střídali Hustopeče držitelé velkých panství v okolí, a proto se předpokládá, že se tvrz nevyskytovala až do 16. století. Teprve kolem roku 1580 se tu usadila starojičínská větev Pánů ze Žerotína. Karel ze Žerotína se svou manželkou Johankou Černčickou z Kácova zahájili přestavbu staré tvrze na nové reprezentační sídlo. Stavba trvala do roku 1596, kdy vznikl dvouposchoďový renesanční zámek čtvercového půdorysu se čtyřmi křídly obklopujícími vnitřní pravoúhlé nádvoří. Renesanční výstavba byla dokončena krátce před rokem 1604, jak dosvědčuje jemná kamenická výzdoba a erby Žerotínů a Černčických usazené v obloukových úhlech sloupů západního traktu.

Nejpůsobivější jsou architektonické prvky: lehké renesanční arkády s jónskými hlavicemi sloupů, kuželová balustráda a bohatá plastická reliéfní výzdoba. Zvlášť pozoruhodný je kamenický výjev korunování krále zajíců. Na stavbě se podíleli významní italští kameníci Petr a Rudolf Minikat Vlach a Daniel Tiante Vlach, rodáci ze severoitalského Lugana, již usedlí ve Valašském Meziříčí. Severní křídlo bylo přidáno později, po roce 1740, za Jana Podstatského z Prusinovic, a nese rysy pozdního baroka s mansardovou šindelovou střechou a dvouramenným schodištěm. Barokní kaple v přízemí západního křídla byla vysvěcena roku 1758.

V roce 1617 zámek získal Vilém Bedřich, nejmladší syn zakladatele, horlivý evangelík, účastník stavovského povstání v letech 1618–1620. Zemřel však roku 1622, takže majetek připadl jeho vdově Anně Hoffmanové z Grünbüchlu. Během 17. a 18. století zámek často měnil majitele a jeho stav upadal. Teprve roku 1799 jej koupil rod Baillou, který jej pak držel až do roku 1945. V polovině 19. století Josef z Baillou zřídil na zdejším statku vzorné hospodářství.

V zámku se nachází náhrobek Viktorína ze Žerotína († 1611), nejstaršího syna stavebního iniciátora Karla. Viktorína dlouho pokládali za stavebníka, ve skutečnosti však pouze uzavřel výstavbu konečnými úpravami. Okolo zámku byl v druhé polovině 18. století vytvořen okrasný sad, který patrně nahradil starší renesanční zahradu, a v 19. století byla upravena na přírodní krajinářský park. V současnosti objekt nemá trvalou expozici; po roce 1975 jej vlastnilo Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.