Clam-Gallasův palác je jedním z nejpůsobivějších barokních paláců Prahy na Starém Městě. Nachází se na významné centrální poloze na takzvané královské cestě, na nároží ulic Husovy a Mariánského náměstí. Svou monumentální architekturou a sochařskými díly se řadí mezi nejpůsobivější stavby pražského baroka.

Kořeny stavby sahají hluboko do minulosti. Ve čtrnáctém století zde stál dům, který roku 1351 přestavěl pro moravského markraběte Jana Jindřícha, mladšího bratra Karla IV. Po jeho smrti patřil pražským patricijům. V patnáctém století jej vlastnila rodina zlatníka Otlína, proto je znám jako Otlovský dům. Z původní stavby se zachoval klenutý prostor sklepa v jižní části objektu.

Počátkem sedmnáctého století byl dům přestavěn na renesanční palác rodiny Kinských. Po zavraždění Viléma Kinského v Chebu v roce 1634 jej císař zkonfiskoval a daroval generálovi Matyáši Gallasovi de Campo. Ten si jej nechal přestavět v raně barokním slohu v letech 1685 až 1693.

Skutečný rozkvět přichází s Janem Václavem z Gallasu, který zde v letech 1690 až 1719 uskutečňuje ambiciózní stavební projekt. Přikupuje sousední nemovitosti a na jejich místě nechal vybudovat tříkřídlý barokní palác. Roku 1713 si povolal z Vídně císařského dvorního architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu, který roku 1714 dodal projekt. Stavbu svěřil dvěma stavitelům, z nichž je znám Tomáš Haffenecker. Nejzásadnější součástí jsou monumentální portály s dvojicí atlantů a plastickými reliéfy od Matyáše Brauna, kterými se palác řadí mezi nejpůsobivější díla pražského baroka. Vnitřek je příkladem velkolepého panského sídla – obsahuje soukromé divadlo a plesové i koncertní sály. Palác byl v hrubé stavbě dokončen v roce smrti Jana Václava z Gallasu.

Jeho dědicové pokračují v přestavbách. Především Filip Josef Gallas ve dvacátých letech osmnáctého století a později Kristián Filip z Clam-Gallasu v závěru téhož století dostavují vnitřní výzdobu a zařízení. Po zboření gotického kostela Panny Marie Na louži v roce 1791 je rozšířen areál paláce. V nově vzniklé niche se umístí Prachnerova socha dívky, lidově zvaná Terezka. V paláci se v osmnáctém století představili významní hudebníci jako Josefína Dušková a Wolfgang Amadeus Mozart (1787) nebo Ludwig van Beethoven (1796).

V dvacátém století se palác stává sídlem státních institucí. Koncem roku 1918 bylo zde umístěno první ministerstvo financí Československa. V roce 1945 jej režim znárodnil a krátce poté, po požáru Staroměstské radnice, se zde usídlil Archiv hlavního města Prahy. Od roku 1993 patří palác Magistrátu města Prahy a od roku 2026 je chráněn jako národní kulturní památka.