Želivský klášter se nachází v obci Želiv, asi 11 kilometrů západně od Humpolce a přibližně 14 kilometrů severně od Pelhřimova. Klášter nese v latině biblický název Siloe, pojmenovaný podle pramenů poblíž hory Sion. Jde o jednu z nejdůležitějších českých středověkých klášterních činností, jejíž historie se táhne během více jak osmi století.

Přesná doba založení není známa. Tradičně se spojuje se dvěma daty – rokem 1144, kdy se v listině římského krále Konráda III. zmiňuje statek Želiv daný pražskému biskupovi, a rokem 1139, který podle Pulkavovy kroniky (napsané až ve 14. století) udává jako rok, kdy klášter založil kníže Soběslav I. V roce 1149 byl klášter osídlen premonstráty z porýnského kláštera Steinfeld, čímž se stabilizoval a začal zakládat pobočky – například v rakouských Gerasu a Pernegg či v Milevsku (1187). Klášter dobře prosperoval a mohl podporovat i ženské řeholy v Louňovicích pod Blaníkem a Dolních Kounicích.

Středověk klášter střetl s nezázemi. Roku 1375 vyhořel. Během husitských válek byl zničen, zřejmě již kolem roku 1420. Náhodou pak ten, kdo se stal jedním z nejznámějších husitských kazatelů – Jan Želivský – pocházel právě z řad tamních mnichů. Po skončení válek se řeholníci vrátili, avšak v roce 1468 jej king Jiří z Poděbrad zastavil Burianu Trčkovi z Lípy, který řeholníky vyhnalal a část kláštera přeměnil na svůj hrad.

Nová naději přinesla doba po roce 1590, kdy jej obnovenil strahovský opat Jan Lohel. Roku 1622 Želiv odkoupil od Marie Trčkové z Lípy a od roku 1643 byl klášter opět samostatný. Po ničivém požáru roku 1712 došlo k nejvýznamnější přestavbě v letech 1713–1720 podle plánů slavného architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela, který jej přebudoval v barokní gotice. V této éře zde jako řeholník působil hudební skladatel Josef Leopold Václav Dukát.

Dvacáté století přineslo krutý zlom. V roce 1950 byl klášter komunistickým režimem zabaven a v následujících šesti letech (1950–1956) sloužil jako internační tábor pro politicky nepohodlné kněží a řeholníky, celkem 464 osob. Mezi nimi byli pozdější kardinál František Tomášek a další významní duchovní. Po roce 1954 zde provozovala státní psychiatrická léčebna svou pobočku a budovy postupně chátraly.

Znovuzrození nastalo roku 1990. Klášter byl důkladně opraven a v únoru 2010 zapsán na seznam národních kulturních památek. V roce 2011 se zde odhalila pamětní deska s ručně napsanými jmény všech kněží a řeholníků, které režim věznil. Dnes klášter žije novým životem – v areálu se nachází hotel, restaurace a vlastní pivovar, což z něj činí zajímavý cíl pro návštěvníky zajímající se o českou historii i těch, kteří si chtějí užít pobytu v historickém prostředí.