Rennerova bouda, německy Rennerbaude, byla horskou boudou v Krkonoších na severním svahu Luční hory, která se nacházela v nadmořské výšce přibližně 1 400 metrů. Její poloha na Bílé louce činila z ní druhou nejvýše položenou boudu v českých Krkonoších – druhou jen po boudě na Sněžce. Kolem boudy vedla Stará Bucharova cesta, která procházela ze Svatého Petra po svahu Kozích hřbetů k Luční boudě.

Bouda byla postavena v roce 1797 bratry Ignácem a Augustem Rennerem, jejichž rodina přišla z Alp v době kolonizace v 16. století. Stavba však neměla lehký začátek. Nájemci Luční boudy, kteří byli blízkými příbuznými Rennerů, se stavbě snažili zabránit ze strachu z konkurence. Jejich odpor byl tak silný, že jednoho z bratří Rennerů dokonce hodili do jámy na hašení vápna.

Zpočátku se jednalo o typickou letní boudu. Stavební systém byl jednoduchý: dřevěné trámy byly těsně sesazeny se spárami vyplněnými mechem, který byl zatřen jílem. Zevnitř byla stavba obložena prkny, která byla použita i na podlahu. Část stěn byla kamenná. Návětrné severní a západní stěny byly pokryty šindelem a střecha byla zatížena kameny. Stavba zajímavě postrádala štíty, což mělo snížit odpor větru.

Od roku 1832 se bouda stala majetkem rodu Buchbergů ze Svatého Petra. V létě zde bylo ustájeno asi 40 kusů hovězího dobytka, které se pásl v okolí boudy. V roce 1880 byla bouda přestavěna na celoročně obyvatelnou a byla vybavena hostinnými pokoji. O šest let později, v roce 1886, byla přistavěna typická veranda s výhledem na Bílou a Čertovu louku. Ubytovací kapacity se zvyšovaly i v dalších desetiletích – v roce 1899 a 1906 následovalo další zvýšení.

Dlouholetou rivalitu s Luční boudou později ukončila změna vlastnictví. Boudu odkoupili bratři Bönischové z Luční boudy. Během všeobecné mobilizace byla bouda obsazena hlídkami československé armády. Osudovým se však pro boudu stalo období po mnichovské dohodě. Armáda ji opustila 2. října 1938 a bouda – stejně jako nedaleká Luční – vyhořela.

Po válce se o obnovu pokusil Gustav Bönisch, který postavil hrubou stavbu bez střechy, stavbu však nedostavěl. V roce 1950 byla zbývající stavba rozebrána a její materiál byl přemístěn k boudě Výrovce pomocí vojenské lanovky.

Dnes se na místě původní boudy nachází jen plošina se zbytkem základů a vyvěrajícím pramenem – tichým svědkem staletí existence v alpské krajině.