Nový zámek Jevišovice leží jako památkově chráněný komplex budov jižně od městečka. Jeho počátky sahají do konce 17. století, kdy za hrabat de Souches vznikla panská obora, oblíbený honební rekvír moravské šlechty. Za Karla Ludvíka de Souches (†1691) byl v oboře postaven jednoduchý lovecký letohrádek – stavebou zřejmě dřevěný nebo z hrázděného zdiva. Tento malý objekt se pak postupně měnil v reprezentační sídlo.

Karel Josef Souches, nástupce, nechal kolem obory postavit zeď a okolí zámečku upravit jako francouzskou zahradu. Zde vznikl koncept tří alejí sbíhajících se paprsčitě k budově – urbanistický záměr, který přetrvá do dnešních dní. Karel Josef zastával prestižní úřad znojemského krajského hejtmana a v listopadu 1723 hostil v Jevišovicích císařský dvůr s Karlem VI., který se vracel z pražské korunovace českým králem. První skutečná zmínka o novém zámku pochází z roku 1743, kdy Jevišovice získal Jan Nepomuk Ugarte (1707–1756).

Rozhodující proměna přichází na přelomu 18. a 19. století za Aloise Ugarta (1749–1817), úspěšného hospodáře a dlouhodobého moravského zemského hejtmana. Pod jeho vedením zámek získá barokně-klasicistní vzhled. V roce 1789 Alois Ugarte zakoupil z majetku zrušeného louckého kláštera soubor barokních soch od L. Mattielliho a umístil je na půlkruhovém prostranství před hlavním vstupem – tyto sochy se stávají vizuálním vrcholem parku. Inventář z roku 1817 po jeho smrti potvrzuje, že se nový zámek postupně stal hlavním sídlem rodiny.

Po vymření Ugartů v roce 1875 prochází zámek zásadní novogotickou přestavbou. Po smrti posledního mužského potomka, hraběte Maxmiliána (1851–1875), převzaly správu jeho sestry Gabriela (1848–1935) a Anna. Nový zámek připadl Gabriele a jejímu manželu, italskému šlechtici hraběmu Carlo Lovatellemu (1843–1892), který inicioval radikální přestavbu v novogotickém slohu. Poslední majitelky z rodu Ugartů však vedly nákladný život, který skončil hospodářským úpadkem a nuceným prodejem.

V roce 1898 zámek koupil vídeňský bankéř Robert Biedermann (1849–1920), povýšený do šlechtického stavu, za více než dva a půl miliónu zlatých. V letech 1898–1899 nechá Biedermann a jeho manželka uskutečnit poslední architektonické zásahy: postavit hranolovou věž s cimbuřím – dnes hlavní dominantu – a novobarokní kovanou bránu do parku. Interiéry adaptoval architekt Emil Bressler. Přestože se z nového zámku stal luxusní sídlo, Biedermannovi zde pobývali jen krátce v letních měsících, převážně žili ve Vídni.

Po první světové válce koupil majetek průmyslník Vilém Offenheim (1850–1932), který zde trvale bydlel. Jako mecenáš financoval výstavbu školní budovy a omezil úpravy na modernizaci technického vybavení. V roce 1937 zámek částečně vyhořel.

Dnes slouží nový zámek jako domov pro seniory, zatímco jeho park s bohatou sochařskou výzdobou zůstává veřejně přístupný a vypráví příběh dvou století kontinuální transformace z loveckého letohrádku v reprezentační sídlo moravské šlechty a průmyslníků.