V osadě Háj v Třeštině se odehrál jeden z pozoruhodných příběhů české elektrifikace. Vše začalo v roce 1873, kdy se zde na mlýně usadila rodina Plhákova. Hubert Plhák byl zřejmě mužem technického ducha: v roce 1894 zakoupil elektrické dynamo, které nechal namontovat přímo na hřídel vodního kola, a zajistil tak osvětlení mlýna. Posléze pořídil i druhé dynamo. Katastrofa přišla v roce 1897, kdy mlýn totálně vyhořel.

Finanční síly Huberta Plháka nestačily na víc než na stavbu nového mlýna, spojil se proto s Rolnickým mlékařským družstvem v Třeštině. Výsledkem byl vznik První moravské zemědělské elektrárny, s. r. o., v roce 1901 – v té době první společnosti tohoto druhu v celé Rakousko-uherské monarchii. Nové dynamo s výkonem 12 PS (8,95 kW) bylo poháněno řemenem od mlýnského kola a vyrábělo stejnosměrný proud. Ten zásoboval stroje a osvětlení mlýna a dvoukilometrovým vedením poháněl elektromotory v mlékárně i sedmdesát žárovek v obci. Vedení však bylo hluboko pod dnešní úrovní: ztráty napětí dosahovaly až padesáti procent, takže zatímco na dynamu bylo napětí 240 až 300 V, do obce dorazilo pouhých 100 V.

Hubert Plhák usiloval o přechod na modernější střídavý proud, vedení mlékárny to však odmítlo. Stejnosměrný proud se vyráběl až do roku 1914. Mezitím, v letech 1908–1909, postavil Plhák v sousedství mlýna zcela novou budovu elektrárny – dnes označovanou jako Stará elektrárna Háj – vybavenou vodní turbínou a generátorem na střídavý proud, jenž dodával elektřinu do obcí Dubicko a Hrabová. Elektrické družstvo v Třeštině odkoupilo v roce 1914 původní elektrické zařízení mlýna od První moravské zemědělské elektrárny.

V roce 1921 se rozhodl Hubertův syn Karel celý provoz povýšit na zcela novou úroveň. Projekt svěřil architektům Bohuslavu Fuchsovi a Josefu Štěpánkovi, samotnou výstavbu pak firmě Bernarda Sychravy z Olomouce. Stavba probíhala v letech 1921–1922 a její výsledek stojí dodnes.

Přívodní soustava začíná vzdouvacím jezem Háj na řece Moravě v kilometru 283,9. Na pravém břehu je vtokový objekt – rovněž součást národní kulturní památky – přehrazený šesti nezávislými nápustnými stavidly ovládanými z železobetonové lávky pomocí elektromotorů a ozubených tyčí. Za vtokovým objektem vede umělý kanál, náhon, o šířce dvanáct metrů u dna s průřezem otevřeného lichoběžníku.

Budova elektrárny stojí přímo nad kanálem. Je omítaná, fasádou cihelné barvy, s obdélným půdorysem a konstruována z železobetonu a cihelného zdiva. Na fasádě jsou vlnkovité ornamentální prvky symbolizující přívod vody k turbíně. V čelním pohledu vyrůstá z vody mohutný pilíř, přecházející v podnož a střední pilastr vrcholící v atice. Centrální hala má půlkruhovou střechu, severní hala střechu plochou.

Uvnitř jsou dvě haly. Severní, nižší, sloužila k čištění a přívodu vody k turbínám a je prosvětlena továrními okny. Centrální hala je vyšší, s arkádovým dělením, mramorovými rozvodovými deskami a velkými továrními okny. Vnitřní vybavení tvořily dvě Francisovy turbíny a generátory vyrobené Škodovými závody v Plzni a ČKD; výkony turbín činily 416 PS a 350 PS. Za segmentovými arkádami se nachází rozvodna vysokého a nízkého napětí.

Nová elektrárna Háj pracuje bez přerušení dodnes, což z ní činí živoucí doklad průmyslového dědictví. Stará elektrárna Háj je sice zachována, avšak nefunkční – její odpadní náhon je částečně zasypán. Pro návštěvníka se zájmem o historii techniky a architekturu industriálního funkcionalismu jde o místo, kde si lze doslova sáhnout na počátky elektrifikace moravského venkova.