Národní dům v Karlíně stojí v Hybešově ulici na jižním okraji Kaizlových sadů. Secesně-klasicistní stavbu navrhl architekt Josef Sakař, žák slavného Josefa Zítka, kterého lze považovat za představitele české novorenesance. Sakař zvolen pro tuto realizaci stylizaci tzv. postsecesního klasicismu. Sochařskou výzdobu budovy vytvořili Antonín Štrunc a Otakar Rákosník.

Myšlenka vybudovat v Karlíně Národní dům vznikla v roce 1903, kdy byl Karlín povýšen na město – stejně jako jeho předchůdci na Královských Vinohradech, ve Smíchově, na Žižkově a v Nuslích. Stavba se zahájila v březnu 1910 a již prvního května 1911 byla otevřena restaurace s kavárnou, hernou a kuželkářskou síní v přízemí. Jednotlivé prostory financovali a vybavili karlínští podnikatelé. Slavnostní otevření proběhlo v neděli 18. június 1911 pod vedením Měšťanské besedy v Karlíně – úvodní slovo přednášel básník Adolf Heyduk a orchestr řídil skladatel Otakar Ostrčil. Následovaly další kulturně-společenské prostory v suterénu a vyšších patrech.

Budova je volně stojící třípatrový kubus s pyramidálním řešením hmot a rozčleněním rizality. Dominantou interiéru je monumentální tříramenné schodiště, z jehož podesty vedou vchody na balkon v průčelí stavby, pod kterým se rozprostírá podjezd s hlavním vchodem. Další balkon orientovaný na sever se otvírá do zahrady. Dům zakrývá mansardová střecha se štíty a vikýři.

Do roku 1938 sloužila budova svému původnímu účelu – fungoval v ní hostinec s tanečním sálem a podkrovní pokojíky. V květnu 1921 se v Národním domě konal ustavující sjezd Komunistické strany Československa. Od roku 1938 budova změnila charakter a slouží rozhlasovým účelům. Během druhé světové války ji Němci používali k vysílání Říšského vysílače Čechy. Po válce přešla do správy Československého rozhlasu.

V padesátých letech prošla budova přestavbou, kdy se sály a salónky postupně transformovaly v nahrávací studia. Legendární Studio A, které vzniklo z Velkého sálu, se stalo místem nahrávání předních orchestrů – Tanečního orchestru Československého rozhlasu, orchestrů Karla Vlacha, Ferdinanda Havlíka a Ladislava Bezubky. Budova se tak stala klíčovým místem české hudební produkce 20. století. Od roku 1990 neslo regionální studio název Regina Praha. V roce 1978 byl Národní dům prohlášen národní kulturní památkou.

Roky 1997 a 1998 přinesly modernizaci interiéru, částečné obnovení původní stavební dispozice přízemí a schodiště a rekonstrukci hudebního pavilónu. Těžkou zkouškou pro budovu se stala povodeň v roce 2002, která zatopila přízemní vrátnici do výšky 196 centimetrů. Obnova trvala do június 2003 a jejím cílem bylo budovu přizpůsobit modernímu vysílacímu provozu.