Hrad Freudenstein leží asi jeden kilometr západně od Jáchymova na Zámeckém vršku v nadmořské výšce 810 metrů. Vzhledem k své poloze v horském terénu jde také o nejvýše položený hrad v Severozápadních Čechách. Postavy, která se ze zbytků zdiva vynořuje, vděčí za svůj druhý název Šlikovu rodu, především pak Štěpánu Šlikovi, který se stal zakladatelem nejen samotného hradu, ale také ražby vlastních mincí v Jáchymově od roku 1519.

Stavbu hradu inicioval právě Štěpán Šlik a zajišťoval ji konstruktér Jan Münnicha, šlikovský stavitel. Hrad vznikal souběžně se samy Jáchymovem v letech 1516 až 1517, přičemž jeho hlavním účelem byla ochrana bohatých stříbrných dolů v regionu. Tato vznik jej řadí mezi nejmladší pevnosti na území České republiky. Krátce poté, v roce 1525, se však horníci radikalizovali pod vlivem běsnících selských válek v sousedním Sasku a Durynsku. Nejprve vypálili jáchymovskou radnici, a když se jim podařilo, zaútočili také na hrad, který rovněž uvrátili do plamenů. Po nastolení pořádku byl hrad obnoven a sloužil jako přechodné sídlo členů rodu Šliků a především jako rezidence horních hejtmanů spravujících královské hornictví. Od roku 1545, kdy Šlikové ztratili svůj vliv, se stal výhradním sídlem královských horních hejtmanů. Jedním z nejznámějších správců byl v polovině 16. století (1548–1558) Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic.

Stavba vycházela z jednoduché a účelné pevnostní architektury 16. století. Na obdélníkovém základu o rozměrech 50 × 65 metrů vyrostly obytné i hospodářské stavby chráněné obvodní hradbou. V jihozápadním i severovýchodním rohu nádvoří stály dvě mohutné válcové věže s průměrem osm metrů a zdivem silným 1,7 metru. Obvodní hradby byly tenčí, jejich tloušťka dosahovala pouhých jeden až jeden a půl metru. Brána byla umístěna v západní straně opevnění. Věže se lišily výškou a funkcí. Menší jihozápadní věž měla čistě obranný charakter a kuželovitou střechu; později se v ní objevila polokruhová dělová bašta. V devatenáctém století byla využívána jako skladiště střelného prachu. Druhá, severovýchodní věž byla obytná, s bohatším zakončením – měla vykonsulovaný ochod na krakorcích a složitě tvarovanou kuželovitou střechou s lucernou. V novější době byla přeměněna na bydliště městského hlášného, který zvonění a signály z lucerny oznašoval horníkům začátek a konec pracovní doby.

Během třicetileté války se hradu zmocnili Švédové. V roce 1639 jej švédská armáda pod vedením generála Banéra při obléhání poškodila dělostřelbou a hrad vyhořel. Po ukončení konfliktu vestfálským mírem si odcházející Švédové hrad záměrně zbořili, aby nemohl sloužit jako vojenský opěrný bod při případných budoucích konfliktech.

Dnes ze hradu zůstávají především obě věže a nepatrné zbytky obvodové hradby. Pod hlavní věží se dochovalo sklepení hluboké osm metrů; předpokládá se, že původně sahalo ještě hlouběji, avšak během poslední rekonstrukce v roce 1973 bylo dno uzavřeno betonovou podlahou. Při staré silnici, která byla postavena středem hradního areálu v padesátých letech 20. století, lze rozeznat zbytky hradního příkopu. U jihozápadní věže jsou patrné základy původní bašty a hradební zdi. Od roku 1964 je hrad chráněn jako kulturní památka.