Dějiny Mariánské Týnice jsou úzce spjaté s plaským klášterem. V roce 1230 odkázal šlechtic Roman z Týnce plaským řeholníkům vsi Týnec, Olšany a pusty Újezd, které měly klášteru připadnout po smrti jeho manželky. V potvrzení majetku papežem Inocencem IV. z roku 1250 je zmíněn v Týnci stojící kostel svatého Petra a Pavla. Podle tradice zde existovala kaple již v 12. století.

Bohatství kláštera a jeho majetků se výrazně zvýšilo v roce 1310. Úpadek nastal za Jana Lucemburského, jehož náročná finanční politika zadlužila mnoho klášterů. Situace se dramaticky zhoršila během husitských válek. Plaský klášter byl v roce 1421 vypálen a zpustošen husity. V letech 1420–1425 si majetek kláštera nárokl císař Zikmund a zastavil jej okolním šlechticům, kteří jej finančně a vojensky podporovali. Mariánská Týnice připadla Kolovratům, ale mnichové se nepoddali a pokusili se kostelu zachovat a sloužit zde bohoslužby. Hospodářská situace se zlepšila až v roce 1480, kdy opat Adam nechal pobořený kostel opravit.

V prvním desetiletí 16. století se klášter začal zotavovat a získal zpět část statků ztracených během husitských válek. Pořídil do kostela dřevěné sousoší Panny Marie a Anděla Zvěstování, která se měla stát středem poutní úcty. V roce 1518 kostel postihla krádež. K udržování chrámu byl usazen jeden z klášterních řeholníků jako poustevník. Středem vlastnických sporů se stal Florián Gryspek, který připojil Týnec ke Kralovicím a vystavěl zde mlýn. Opati kláštera s tímto krokem nesouhlasili a soudili se s Gryspeky, až nakonec v roce 1613 byl Týnec kláštery vrácen.

Začaly se konat pouti k uctívané soše Panny Marie a Anděla Zvěstování. Starobylá poutní cesta propojovala Mariánskou Týnici, která nabývala pověsti jako místo zázraků, s plaským klášterem a směřovala až k hospodářskému dvoru Hubenov. Opat Ondřej Trojer rozvinul tradici poutí – v roce 1680 využil potlačeného selského povstání a nechal vzbouřence vysázet monumentální lipovou alej vedoucí z Kralovic. Alej byla doplněna sedmi kaplemi zasvětenými sedmi radostem Panny Marie (z původní aleje se do dnešních dnů zachovala jen poslední Radimova lípa). Trojer povýšil Mariánskou Týnici na proboštství plaského kláštera.

Třicetiletá válka přinesla nový úpadek – kostel byl opět zpustošen. Po válce jej nechal opat Jakub Vrchota z Rosenwertu přestavět a rozšířit: poprvé přibližně v roce 1640 a následně v letech 1648–1651. Ve fundační listině z roku 1699 vyjádřil opat Ondřej Trojer, že proboštství má sloužit k rozmnožení uctívání Panny Marie v místním kostele a k zajištění řádových bratří, především těch, kteří již odslužili. Nechal kostel přestavět a rozšířit – na straně presbytáře přibylo nové ambitové nádvoří a obydlí pro řeholníky. K průčelí přibyla zvonice, mezi proboštstvím a ambity byla postavena věž s hodinami.

Opat Evžen Tyttl se později rozhodl pro ambitóznější projekt – velkorysou novostavbu kostela i proboštství podle plánů architekta Jana Blažeje Santiniho Aichla. Projekt byl dokončen v květnu 1710 a v červenci 1711 opat vysvětil základní kámen nového kostela Zvěstování Panny Marie. Stavba pokračovala a byla dokončena až za Tyttlových nástupců v roce 1751, následovaly práce na výmalbě a výzdobě. Slavnostně byl kostel vysvěcen v roce 1762. Budova proboštství se dvěma věžemi byla hotova roku 1764, pokračovaly také práce na stavbě východního křídla ambitu. Uctívané sousoší Zvěstování Panně Marii bylo přeneseno do nového chrámu 17. července 1777.

Rok 1784 znamenal přelom – byl zrušen plaský klášter. V následujícím staletí a půl byl poutní areál téměř neudržován. Po střídání několika soukromých majitelů přešel v roce 1826 do vlastnictví knížecího rodu Metternichů. Dnes slouží poutní areál Mariánské Týnice jako Muzeum a galerie severního Plzeňska a kontinuuje starobylou poutní tradici. Barokní architektura kostela, bohatá stavební historie a doby přestavby jej činí významným svědectvím české sakrální tradice.