Na návrší nad říčkou Úhlavkou, nedaleko města Stříbro v tachovském okrese, se rozkládá areál Kladrubského kláštera. Tento bývalý benediktinský klášter patřil po staletí k nejvýznamnějším církevním, hospodářským a kulturním střediskům celé oblasti. Dnes je v majetku českého státu a jeho správu zajišťuje Národní památkový ústav; část komplexu je přístupná veřejnosti.

Klášter založil roku 1115 český kníže Vladislav I. ke cti Panny Marie a sv. Benedikta. Sledoval tím praktický cíl – kolonizaci pohraničního území západních Čech. Podle dochované zakládací listiny přišli první mniši z bavorského kláštera ve Zwiefaltenu. Vladislav I. byl v klášteře také pochován. Jeho syn Vladislav II. daroval roku 1147 rozsáhlý majetek krašovského újezdu se sedmi vesnicemi; bratři zakladatele Děpolt a Jindřich přidali Hradec u Stoda, část Lochousic, Únehlí, Kozolupy a další statky.

Klášter rychle rostl majetkem i vlivem. V roce 1219 se v něm na podnět Přemysla Otakara I. sešli světští a církevní hodnostáři – jejich jednání skončilo tzv. Kladrubským narovnáním. Po roce 1239 potvrdil vlastnictví kláštera nad 120 obcemi samotný papež Řehoř IX. Za Karla IV. získal klášter mimo jiné právo udílet odpustky. Zdejší konvent patřil ve 13. a 14. století k největším komunitám české provincie benediktinů.

Původně románský areál ze 12. a první třetiny 13. století byl dokončen roku 1233 za Václava I. Završila ho výstavba trojlodní gotické baziliky s příčnou lodí, západním chórem a jižní pohřební kaplí zakladatele. Roku 1421 klášter pobořili husité; o zkázu uměleckého vybavení se postarali i následní obrazoborci. Roku 1996 archeologové nalezli pozoruhodný soubor přibližně 1 400 fragmentů opukových skulptur a prvků architektonické plastiky ze druhé poloviny 14. století, připomínající zaniklou středověkou slávu místa.

Po husitských válkách přišel klášter o velkou část majetku. Koncem 15. století byl kostel důkladně opraven a roku 1504 znovu vysvěcen; klášterní budovy následovaly ve druhé čtvrtině 16. století. Zkázu pak přinesly požár roku 1590 a poté armády za třicetileté války.

Obnova přišla v baroku. Roku 1653 začala generální přestavba konventní budovy i chrámu, v letech 1664–1670 vyrostla nová prelatura. Roku 1705 klášter znovu nabyl přeštické panství. Roku 1712 se rozběhla přestavba chrámu Nanebevzetí Panny Marie – architektonického skvostu, který dnes dominuje celé krajině. Stavitelé plně využili původní románsko-gotické zdivo a doplnili nový trojlistý závěr. Chrám byl vysvěcen roku 1726 a dodnes je třetím největším v českých zemích – po chrámu sv. Víta v Praze a mariánském chrámu v Sedlci u Kutné Hory.

Přestavba je řazena mezi vrcholná díla Jana Blažeje Santiniho ve slohu barokní gotiky. Kostel měří na délku 84 metrů, vnitřní výška kupole dosahuje 39 metrů. Na podlaze v místě křížení lodí je vyznačena osmicípá hvězda – mariánský symbol, tzv. Mariánská hvězda. Sochařskou výzdobu vytvořil především Matyáš Bernard Braun, jehož pražská dílna dodala v letech 1725–1728 početný soubor oltářů architektonicky navržených Santinim i dřevěné sochy světců v nadživotní velikosti, bíle štafírované a zčásti zlacené.

Roku 1785 byl klášter zrušen za josefinských reforem. Dnes areál spravuje Národní památkový ústav a část je přístupná návštěvníkům. Kdo sem zamíří, setká se s místem, kde se po sedm staletí vrstvily dějiny – od románských základů přes husitskou zkázu až po jeden z nejodvážnějších architektonických počinů českého baroka.