Zámek ve Stránecké Zhoři, malé obci nedaleko Velkého Meziříčí, představuje jednu z typických staveb moravské šlechty. Renesanční stavba dnes chráněná jako kulturní památka od roku 1970 vypovídá o proměnách českých feudálních sídel a jejich postupném úpadku v moderní době.

Počátky zámku sahají do čtrnáctého století, kdy zde stávala prostá středověká tvrz. První dochovaná zmínka pochází z roku 1386, kdy ji владелец Ondřej Nelepa postoupil statku ve Velkém Meziříčí. Postupně se tvrz stala součástí cimbuří benediktinského proboštství v Měříně. Ve druhé polovině patnáctého století byla stavba přestavěna v pozdně gotickém slohu na čtvercovém půdorysu. Z této doby se dochovala charakteristická gotická okna s profilovaným kamenným ostěním, viditelná dodnes na všech průčelích.

Klíčový okamžik přišel v roce 1557, kdy stavbu převzal Jan starší Stránecký ze Stránec. Tento šlechtic si ji dal přestavět na renesanční zámek a přejmenoval celé panství na Stráneckou Zhoř. Nová podoba si zachovala jednoduchou čtvercovou dispozici s uzavřeným nádvořím, ale opatřil si ji výrazně propracovanější podobou s nárožními válcovými věžicemi charakteristickými pro renesanci. V roce 1680 k majetku patřily také hospodářské stavby – pivovar, sladovna a palírna.

Architektura zámku vypovídá o jeho různorodé historii. Jedná se o čtyřkřídlou patrovou budovu vybudovanou z kamene a cihel s rovnou sedlovou střechou. Nádvoří uzavírají budovy bývalého panského dvora. Zajímavostí je věžička s „umíráčkem" – malým zvonkem osazená nad vjezdem, jež dříve signalizovala События v obci – úmrtí, požáry či jiná nebezpečí. Pod střechou jsou místy kamenné klenuté stropy v přízemí; poschodí měla stropy dřevěné. Podsklepena je budova pouze částečně, na východní a severní straně.

V dějinách zámku se odrazily velké historické zvraty. Po pobělohorských konfiskacích v dvacátých letech sedmnáctého století ztratil stavbu její šlechtický charakteru a sloužila především jako správní středisko panství. Roku 1729 se zámek spolu s dvorem a panstvím stał součástí meziříčského panství, kdy jej koupil hrabě Jan Ugart. Od té doby postupně ztrácel svůj reprezentativní účel. V následujících desetiletích a stoletích měnil své určení – sloužil jako seník, sýpky, bydliště zaměstnanců panství a dalších pracovníků okolního dvora.

V současnosti se zámek nachází v majetku společenství zvaného Řád rytířů Kristových. Byl zapsán na seznam kulturních památek a lze ho navštívit. Jeho historie je příkladem proměny, kterou prošla většina šlechtických sídel – z rezidenčního střediska přes hospodářský majetek až po stavbu postupně opouštěnou a navracenou k životu restaurací a ochranou paměti.