Nejstarší zmínka o Puklicích pochází z roku 1318, kdy je Jan Lucemburský potvrzuje jako zástavu. Tvrz zde snad vzniká již v té době, ale písemně se poprvé připomíná až 1534, kdy ji Jan z Lipé propouští jihlavskému měšťanovi Františku Hordarovi. Rod Hordarů se postupně etabluje v oblasti. Za účast v stavovském odboji však Hordarům zmizely dvě třetiny panství a museli přestoupit na katolickou víru. Puklice drželi až do roku 1666, kdy snad na místě staré tvrze začínají stavět zámeček.

Stavba se rozrůstala postupně. Zazděný letopočet na portálku odkazuje na rok 1578, kdy k gotické tvrzi přibyla renesanční přestavba. Po roce 1720 přibývají v barokním stylu západní a jižní křídla, leč bez úplné organičnosti. Na počátku 19. století probíhají klasicistní úpravy viditelné především na fasádách. Čtyři křídla budovy v jednom patře obklopují nádvoří s arkádovým ochozem; na jižní straně vykukuje arkýř na mohutném pilíři. Pod východním křídlem byl kdysi rybník (zavezený v šedesátých letech 20. století); jeho tvar se dodnes čte v terénních tvarech okolního parku.

Majitelé se v průběhu staletí rychle střídali. Po Hordarech přechází statek přes různé šlechtické rody až k Ottovi Skrbenského (1807), roku 1878 na hraběte z Blankensteina, roku 1892 do rukou jihlavského továrníka Miloslava Pešky. Ten jej roku 1905 prodává Siegfriedu Fischmannovi, členovi puklické židovské obce, a po jeho smrti jej roku 1917 dědí syn Richard, poslední majitel panství.

Richard Fischmann se ukázal být výborným hospodářem. Statek rozšířil o ovocný sad, skleník a zahrady; podle pozemkových knih se výměra zvětšila o 40 hektarů. V roce 1941 však přišla tragédie. Židovské obyvatelstvo Jihlavska včetně Fischmannovy rodiny bylo vyvezeno do Třebíče a postupně deportováno do Lublinu, Treblinky a Osvětimi. Z 1350 osob odvlečených do koncentračních táborů přežilo nacistické běsnění pouhých 32 lidí; mezi přeživšími byli Fischmannův syn Vítězslav a dcera Eliška. Zámek byl zkonfiskován a Fischmann označen za kolaboranta. Restituční pokusy jeho potomků se nezdařily.

Po válce se budova dělila mezi poštu, knihovnu a do roku 1977 provizorní mateřskou školu. Dnes slouží jako správcovská budova, zatímco okolní objekty bývalého velkostatku slouží místním podnikatelům, sokolovně a truhlářství.