Děčín stojí tam, kde se Ploučnice vlévá do Labe, a právě tato poloha určuje jeho charakter odnepaměti. Statutární město v okrese Děčín v Ústeckém kraji zaujímá rozlohu přes 117 km² a žije v něm přibližně 46 tisíc obyvatel. Labe jej dělí na dvě poloviny a celé okolí prostupuje svérázný říční ráz – Děčín proto patří mezi nejzelenější česká města. Kdo přijede z jihu, brzy si uvědomí, že stojí na prahu Labského kaňonu, nejmohutněj šího pískovcového kaňonu Evropy.

Počátky osídlení jsou spojeny s labským brodem, přes nějž procházela důležitá obchodní stezka. Na dnešní zámecké skále vzniklo přemyslovské hradiště, které sloužilo jako správní a obranné středisko. Ve 13. století nahradil hradiště gotický kamenný hrad a v jeho podhradí nechal král Přemysl Otakar II. vybudovat královské město. Do písemných pramenů Děčín vstupuje poprvé jako město roku 1283.

Čtrnácté století přineslo opakované povodně, v jejichž důsledku se těžiště města přesunulo výše – přibližně do úrovně dnešního Masarykova náměstí. Tehdy měl Děčín právo obchodu, říční dopravy i rybolovu. Husitské období poznamenaly četné požáry. V 16. a 17. století se na panství vystřídali tři majitelé, než je získal rod rytířů z Bünau. Za jejich vlády prudce vzrostl obchod i řemeslná výroba; město provozovalo cihelny, vápenku a kamenolomy a těžilo z přístaviště, loděnice i přívozů. Rytíři z Bünau drželi panství až do třicetileté války – v roce 1628 jej prodali rodu Thun-Hohensteinů.

Po třicetileté válce význam města přechodně poklesl. Thunové využili toto období k zásadní přestavbě hradu na barokní zámek obklopený zahradami. Oživení přišlo v 18. století, kdy byl Děčínu zrušen pevnostní status. Thunové tehdy přistoupili k další přestavbě a zámek dostal dnešní klasicistní podobu.

Rozhodující impuls pro moderní rozvoj přišel 8. dubna 1851, kdy bylo zprovozněno železniční spojení Praha–Drážďany. Trať vedoucí po levém břehu Labe odstartovala přeměnu Děčína v průmyslové město. Zvláště sousední Podmokly, kudy trať procházela, zaznamenaly bouřlivý růst. V roce 1874 se Děčín stal železničním uzlem – přibyly tratě z Teplic, České Kamenice a Ústí nad Labem, byl vystavěn železniční most přes Labe a ruku v ruce s kolejemi se rozvíjela i labská paroplavba. Podmokly byly roku 1901 povýšeny na samostatné město a v roce 1914 čítaly již kolem 20 tisíc obyvatel.

Dvacáté století přineslo Děčínu hluboké zvraty. Mnichovská dohoda zapříčinila, že v letech 1938 až 1945 bylo město připojeno k nacistickému Německu. V roce 1942 bylo sloučeno dvojměstí Děčín a Podmokly spolu s obcí Staré Město pod společný název Děčín. Po válce roku 1945 byl tento celek rozšířen o další obce – Rozbělesy, Chrochvice, Želenice, Vilsnice, Bynov, Bělá, Boletice nad Labem, Nebočady a Březiny. Od roku 1960 je Děčín správním centrem rozlehlého okresu o rozloze 909 km² s přibližně 130 tisíci obyvateli.

Pro návštěvníka je Děčín branou do krajiny Labských pískovců a Českého středohoří. Zámecká skála s barokně a posléze klasicistně přestavěným hradem, dvě historická jádra vzniklá ze dvou původně samostatných sídel a samotný kaňon Labe dávají městu nezaměnitelný charakter, jehož kořeny sahají až k přemyslovskému hradišti.